Ójezd, Ójezd...

Nezávidím Hanákovi jeho roviny
nezávidím Valachovi kopce doliny.
Krásná města, cizí kraje, nic mě netěší,
protože je u nás doma všecko pěknější.
Když se časem domů vracívám,
písničku si cestou zazpívám.
/Rec. A vy všichni zpívejte s námi!/

Ójezd, Ójezd, pěkná dědina,
kdo ju opustil, nezapomíná.
Rád se vrátí jako k hnízdu pták,
Nikdy nezapře, že je Óješčák!

Když jsem začal se sotorem chodit do školy,
na tabulce kamínkem jsem psával úkoly.
V první řadě sedávala malá Mařenka,
tu jsem učil na zahrádce psávat písmenka.
Nevěděla, proč se píše Újezd,
když se přece vždycky říká Ójezd!
/To si jistě vymyslel pan nadučitel Škrabal!/

Ójezd, Ójezd...

Mařenka se brzo vdala, já jsem rukoval,
v Opavě u kanonýrů lauf pucoval.
Jednou jsem ten lauf ohnul, křivý byl jak hrom,
honem jsem psal o peníze tatíčkovi dom:
Pošlete mi aspoň štyry sta,
za ten lauf basa je jistá!
/A mi se stýská po Ójezdě a ne po base!/

Ójezd, Ójezd...

Dneska jsme se tady sešli sami rodáci,
na Ójesckým rynku dělat samou legraci.
Vzpomenem na staré časy, jak to bývalo,
napijem se, aby se nám dobře zpívalo.
Až se zase domů rozjedem,
na Ójezd si často vzpomenem.
/Protože vždycky byl, je a bude náš!!!/

Ójezd, Ójezd...