HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANAPO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY

VYHLEDÁVÁNÍ
Vyhledávací centrum
Encyklopedie FoS
DNY TRADIČNÍ KULTURY
O dnech Tradiční kultury
Idea a význam projektu
Zprávy a články
KALENDÁŘ AKCÍ
Kalendář Tradiční kultury
Kalendář folklorních akcí
Kalendář folklorních festivalů
Kalendář C.I.O.F.F.
Kalendář I.O.V.
PARTNEŘI PROJEKTU
Folklorní sdružení ČR
Národné osvetové centrum
Folklórna únia Slovenska
Nógrád Megyei Kozmuvelodési es Turisztikai Intézet
Národní ústav lidové kultury
Valašské muzeum v přírodě
Obec Slováků v ČR
Legnické centrum kultury
VÍTEJTE V ČESKU
O české republice
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Gastronomické speciality
VÍTEJTE NA SLOVENSKU
O Slovenské republice
VÍTEJTE V POLSKU
O Polské republice
VÍTEJTE V MAĎARSKU
O Maďarsku
PARTNEŘI DTK
FOLKLORNÍ SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY


 
 

Způsob života, architektura, tanec a hudba Luh. Zálesí [ Lidové tradice ]

Jako luhačovické Zálesí vymezujeme oblast jihovýchodní Moravy v okruhu lázeňského města Luhačovice, která leží na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovické Zálesí je typickou přechodovou oblastí, v níž se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují luhačovické Zálesí od jiných etnografických oblastí.

Vymezení luhačovického Zálesí jako samostatného národopisného regionu provedl profesor Antonín Václavík , rodák z Pozlovic a zakladatel moravského národopisu. V roce 1917 založil Luhačovickou muzejní společnost a o rok později otevřel Muzeum luhačovického (dříve Slováckého) Zálesí. V roce 1930 vydal nákladem Luhačovické muzejní společnosti monografickou publikaci Luhačovské Zálesí, v níž prezentoval výsledky více než dvaceti let sběratelské a badatelské práce. Monografie je zdrojem cenného etnografického a folklórního materiálu a jedinečným podkladem pro poznávání kultury a způsobu života zdejších obyvatel.

K luhačovickému Zálesí přiřadil Antonín Václavík tyto obce: Luhačovice, Kladná Žilín, Přečkovice, Rudice, Rudimov, Petrůvka, Nevšová, Lipová, Slopné, Sehradice, Horní a Dolní Lhota, Podhradí, Pozlovice, Řetechov, Ludkovice, Provodov, Biskupice, Polichno, Kaňovice, Dobrkovice, Velký Ořechov, Kelníky, Doubravy, Hřivínův Újezd, Březůvky, Zlámanec.

Všechny obce spojují podobná etnická skladba obyvatelstva, přírodní podmínky, hospodářsko výrobní předpoklady, sociální podmínky a další faktory, ovlivňující všechny projevy lidové kultury (architektura, lidový oděv, lidové výtvarné umění a umělecké řemeslo, hudební projev, zaměstnání atd.).

Způsob života
K nejrozšířenějším zaměstnáním patřilo dříve zemědělství. Zaměřovalo se na pěstování obilnin a okopanin, chov dobytka, ovocnářství, pěstování konopí i lnu k podomáckému zpracování plátna. Nejdostupnějším a proto základním výrobním materiálem bylo dřevo. Pozoruhodnou estetickou úroveň měla z tradičních řemesel a výrob především dřevořezba, barvířství, výšivka, hrnčířství, kraslice a další. Výrazným znakem lidového interiéru bylo značné množství obrázků na skle, umístěných nad stolem v jizbě. Jejich rozšiřování a výrobu podporoval poutnický ruch v mariánských poutních střediscích v Provodově, Štípě, na Hostýně a v Uherském Brodě. Vyráběny byly také v Pozlovicích u Luhačovic. Do meziokenních a štítových výklenků usedlostí se umisťovaly dřevěné polychromované plastiky světců, které plnily funkci ochránců domu, života a práce rodiny.

Lidová architektura
Způsob života obyvatel luhačovického Zálesí a jejich zaměstnání byly podmíněny především přírodními podmínkami. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, stavělo se však také z nabíjené hlíny. V devatenáctém století se začaly rozšiřovat zděné stavby z nepálených cihel a doškovou střešní krytinu začal nahrazovat šindel. Pro tradiční architekturu na luhačovickém Zálesí jsou charakteristické zejména patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce, související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel, ovocnářstvím.

Hudba a tanec
Stejně jako je tomu v oblasti hmotné kultury, má hudba a tanec na luhačovickém Zálesí přechodný charakter, prolínají se zde vlivy Slovácka, Valašska a Hané. Zatímco vliv Hané se projevil spíše okrajově u některých tanečních forem, Slovácko a Valašsko se prosadily silněji. J. Černík charakterizuje jednoznačně příbuznost písní na Zálesí s písněmi slováckými, především z Kopanic v okolí Starého Hrozenkova. K. Vetterl nachází vedle toho také mnohé souvislosti u písní záleských a písních klobouckých, zejména ve výskytu podobných nápěvů. Nejstarší zápisy záleských písní (Březloupy) se objevily již v guberniální sbírce (1819). Zápisy záleských písní nalezneme také v monumentální Sušilově sbírce (František Sušil. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. 4.vydání, Praha 1951), především z obcí Luhačovice, Březolupy a Provodov. Sušilovu sbírku doplnil ve svých publikacích především František Bartoš , rodák z Mladcové u Zlína (částečně ve spolupráci s L. Janáčkem ). Sběratel Joža Černík zapsal v letech 1922 až 1924 na luhačovickém Zálesí více než 600 lidových písní, které knižně vydal v roce 1957. Pohodu k tvůrčí práci ale i cenný materiál ke studiu nápěvků lidové mluvy a lidové písně (Ludkovice) poskytly Luhačovice a okolí i Leoši Janáčkovi, který mnohokrát navštívil místní lázně.

Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky. Zajímavé je nápěvné sepětí halekaček a svatebních písní. Po hudební stránce jsou záleské písně charakteristické lydickým laděním a vysokým počtem triol, bohatou nápěvnou modulací a pestrou rytmizací.

Doprovodná hudba na Zálesí bývala dudácká, oblíbená bývala však zvláště cimbálová muzika. Ještě v polovině devatenáctého století zde byl rozšířen typ malého přenosného cimbálu.

Po taneční stránce zdokumentovala oblast především Zdenka Jelínková . K nejstarším a nejpůvodnějším tancům na Moravě patří točivé tance. Zástupcem točivých tanců je na Zálesí točená - sedlcká. Je skočného rázu a podobá se stylem sedlckým z Uherskobrodska. Ústřední taneční figurou je společné víření dvojice v bočném držení kolem společné osy vpravo i vlevo. Třetí figura má individuální ráz: dívka se točí na místě, chlapec ji obskakuje, podupává, tleská do dlaní. Točená je na Zálesí zakončena rychlými písňovými dovětky a prudším vířením na místě. Obměnou individuálního projevu u točených je podtáčení se spojenými pažemi. Provádí je buď pouze dívka, nebo chlapec i dívka současně stejným krokem jako u víření. Paže obou bývají spojeny šátečkem, odtud někdy pojmenování tance podtáčaná. Součástí tanečního repertoáru na Zálesí byla i mladší vrstva tanců, tance figurální. Jsou to pestré pohybové skladby. Většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže. Příkladem jsou šotyšky a velká škála řemeslnických tanců. Ještě v průběhu 50. let bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců. Zdejší figurální tance jsou příbuzné s valašskoklobouckými, z části se přiklání k Uherskobrodsku.

Literatura:
Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Praha 1930.
Černík, Josef: Záleské písně z okolí Luhačovic. Praha 1957.
Jelínková, Zdeňka: Záleské tance I. Tance točivé. Brno 1977. Ostrava 1980.
Pajer, Jiří: Záleský zpěvník. Březůvky 1990.

Zpracovala: Blanka Petráková
Muzeum luhačovického Zálesí
tel. 577132883
e-mail: muzeum.luhacovice@seznam.cz

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

UPŘESŇUJÍCÍ ODKAZY

UMÍSTĚNÍ


Typ záznamu: Lidové tradice
AKTUALIZACE: Luděk Šorm (FOLKLOR.CZ) org. 24, 17.11.2004 v 07:56 hodin

Copyright 1998-2023 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
    FOLKLORNÍ AKCE
      TURISTIKA