HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANAPO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY

VYHLEDÁVÁNÍ
Vyhledávací centrum
Encyklopedie FoS
DNY TRADIČNÍ KULTURY
O dnech Tradiční kultury
Idea a význam projektu
Zprávy a články
KALENDÁŘ AKCÍ
Kalendář Tradiční kultury
Kalendář folklorních akcí
Kalendář folklorních festivalů
Kalendář C.I.O.F.F.
Kalendář I.O.V.
PARTNEŘI PROJEKTU
Folklorní sdružení ČR
Národné osvetové centrum
Folklórna únia Slovenska
Nógrád Megyei Kozmuvelodési es Turisztikai Intézet
Národní ústav lidové kultury
Valašské muzeum v přírodě
Obec Slováků v ČR
Legnické centrum kultury
VÍTEJTE V ČESKU
O české republice
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Gastronomické speciality
VÍTEJTE NA SLOVENSKU
O Slovenské republice
VÍTEJTE V POLSKU
O Polské republice
VÍTEJTE V MAĎARSKU
O Maďarsku
PARTNEŘI DTK
FOLKLORNÍ SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY


 
 

Plzeňský kroj [ Lidové oblečení - kroj ]

Mezinárodní folklorní festival Česká náves - Dýšina
kroj z Plzeňska
Autorka odborného textu: Marie Maderová, kurátorka Západočeského muzea v Plzni
Autorka fotografií a s popisem a textu "Kroj citově": Ing. Dagmar Braunová, m.603177529, braunova@pds.svt.cz


Lidové kroje západních Čech se vyznačují rozmanitostí a neopakovatelnou svébytností. Nejznámější je kroj plzeňský a především do nedávné doby nošený kroj chodský, mezi méně známé patří ty, které se přestaly nosit po polovině minulého století - plaský, stříbrský, hradišťský, chotěšovský a z příhraničních oblastí chebský, loketský, z Karlovarska a Šumavy.
Výzdobu svátečních lidových krojů tvořily vedle překrásných látek také výšivky, stuhy a krajky, ojediněle i šperky, které měly často i obřadní charakter. Největší rozkvět lidových krojů spadá do prvé a počátku druhé poloviny 19. století. V tomto období se také rozvíjely ve velké bohatosti v ornamentu a technikách také výšivky, které vytvářely specifický ráz krojů jednotlivých regionů.
Lidové kroje postupně zanikají ve druhé polovině 19. století v souvislosti s rozvojem dopravy a průmyslu. Nejdříve odložili tradiční kroje muži a své oblečení urychleně přizpůsobili městské módě. Ženy je následovaly, jejich oděv retarduje ve složení a tvaru, modernizací procházela především výzdoba a zjednodušení ve střihu. Po začátku 20. století se oděv venkovanů kromě Chodska plně přizpůsobil městské módě.


Lidový kroj plzeňský se nosil zhruba ve třiceti obcích bývalého plzeňského dominia. Jeho nejstarší vyobrazení se nachází na střeleckých terčích z konce 18. století, popisy jednotlivých součástí včetně materiálu a barvy se vyskytují v knihách pozůstalostí v Archivu města Plzně. Jejich zpracováním se zabývala PhDr. Marie Ulčová, první graduovaná etnografka v Západočeském kraji. Naše exponáty pocházejí především z poloviny 19. století, z doby největšího rozvoje tohoto kroje.
.
Mužský kroj se skládal z bílé košile starého střihu, žlutých jelenicových kalhot s bohatým prošíváním okolo kapes a na předním dílu. Svobodný hoch si dále oblékal tmavomodrou soukennou vestu a kazajku, obojí lemované červeným suknem a s množstvím plochých mosazných knoflíků na předním dílu, které se však všechny nezapínaly, některé zeleně vyšívané či obšité dírky byly slepé. Na hlavě měl čepici s červeným nebo zeleným dýnkem a vydřím okolkem. Při svatbě si muž přes vestu poprvé oblékl dlouhý šosatý kabát s podobnou výzdobou jako na kazajce. Plzeňsko je úrodný kraj s výbornou bonitou půdy, takže sedláci zde byli bohatí, což dokazovali i svým furiantstvím - na své svatbě mívali na důkaz svého bohatství i dva dlouhé kabáty na sobě a to i v případě, že se ženili v teplém letním období. Hlavu měli pokrytou černým kastorovým kloboukem s plochým dýnkem a užší krempou, pod bradou uvázaným úzkou stužkou. Na nohou nosili všichni muži bílé ručně pletené punčochy a masivní kožené střevíce nebo vysoké holiny. V kapse býval vsunutý tištěný kapesník.
Muži v druhé polovině devatenáctého století odložili tradiční lidový kroj a jejich oblečení se rychle přizpůsobilo městské módě.
.
Sváteční dívčí a ženský kroj se skládal z bílé, u výstřihu a rukávků nabírané košilky, na kterou si navlékaly šněrovačku s kosticemi a vzadu v pase s vycpanými polštářky, které držely u svátečního kroje až dvacet pět naškrobených plátěných spodniček, sukni ze šerky (materiál vlna a len, později bavlna) a fěrtoch, zprvu ze svisle žluto-zeleno-modro proužkované (z hedvábí) červené bavlněné "bavorákoviny". Později finančně nákladný "bavorák" nahradily hedvábné brokátové nebo atlasové "fěrtochy" s vytkávanými florálními vzory. K fěrtochu se nosily zpočátku bílé plátěné, na dolních koncích vyšívané "kalunky", k hedvábným fěrtochům si ženy braly shodné "pentle". U krku přes košilku si naaranžovaly barevný hedvábný šátek s vyvazovanými třásněmi, dívky menší, vdané ženy větší. Tyto šátky bývaly většinou dárkem od milého nebo od manžela, děvečky jej dostávaly jako odměnu za práci. Na hlavě se nosily bílé plnou nebo dírkovou výšivkou zdobené čepečky, doplněné širokou složenou "holubičkou" s nádherně vyšívanými konci. Zalomená křídla holubičky, připevněné na čepečku s dýnkem (pod ním měly ženy schované vlasy) znamenala vdanou ženu, která si přes tuto výzdobu někdy vázala i překrásně vyšívanou bílou "obrázkovou" plenu. Svobodné nosily čepeček "půlkový" - ze dvou dílů sešitý, vzadu opět s holubičkou a z pod něho vyhlížejícím copem, propleteným červenou stuhou. Těžkou holubičku v zátylku udržovaly přes čelo upevněné jedna až tři úzké černé sametky. Obuté byly ženy i dívky do jasně červených pletených punčoch s podvazky a černých vykrajovaných střevíčků na nižším podpatku, na nártu byla zelená "pentlička". V zimě nosily ženy bílý soukenný kabátek s límcem, lemovaným stříbrnou králičinou a vyzdobený modrou jemnou výšivkou. Do práce v hospodářství se donášely starší kusy oděvů, u žen a dívek pouze čtyři spodničky a čepeček bez holubičky.
U ženského oděvu zůstaly široké sukně až do počátku nového století, fěrtochy nosily hedvábné jemných pastelových barev, košilky pod jupkami dostaly úzké rukávy, nádherné čepce s holubičkami byly vyměněny za atlasové šátky uvázané pod bradou.


Kroj hradištský se nosil v lokalitě dnešního okresu Plzeň-jih, jihovýchodně od průmyslového a kulturního centra. Oblast byla a je zaměřena spíše na zemědělskou produkci. V dřívějších dobách se i zde textilie vyráběly především podomácku, eventuelně se na určité fáze nosily k řemeslníkům. Složení ženského i mužského kroje bylo obdobné jako na Plzeňsku, jen v jednodušším a skromnějším provedení. Specifické jsou zde výšivky zhotovované v Kasejovicích, které se vyznačují bohatým dirkovým vyšíváním v esovitých motivech. Pod hedvábné šátky, které byly vždy velmi drahou součástí oblečení, si dávaly ženy i dívky vyšívanou třícípou plenu s límečkem "kosičku" nebo i "šmizetka".

Na západ od Plzně, která tvořila ve zdejší oblasti kulturní centrum, byla oblast se smíšeným česko-německým obyvatelstvem. Majoritu tvořili němečtí osadníci a tak chotěšovský kroj si zachoval jak v kompozici, tak i ve výzdobě určitou archaičnost. Ženy nosily vysoko pásané vrapované tmavé vlněné sukně s trojnásobnými našitými barevnými stuhami, dole měly zakončení z červené plsti nebo sukna. V tomto lemu býval všit provaz, který vytvářel na sukni tři prohyby ve zvonovitém tvaru. Živůtek byl nízký, bohatě pošívaný zlatými dracounovými portami a zdobený nášivkami z pestrých korálků. Pod přední zapínání se vkládala ozdobně vyšitá poduška, kterou původně nosily kojící matky, ale později se tento zvyk rozšířil i mezi svobodné dívky, které tím vpředu zakrývaly rukávce. Ty se tu nosily s dlouhými šunkovitými rukávy, přehrnutou vyšívanou manžetou. Byly krátké a měly špičatý výstřih, vpředu lemovaný bílou výšivkou, okolo těla se uvazovaly tkalounem. Na krku nosily Chotěšovky nebo také Litičanky kašmírový nebo hedvábný šátek. Hlavu svobodné dívky zdobil tmavý vínek s vyšívanými konci a krásnou paličkovanou krajkou, copy byly vyčesány od temene hlavy a provlečeny krásně tepanou mosaznou jehličkou. Vdané ženy si vlasy stáčely do "drdolu", přes který nosily měkký čepeček s "oušky", po stranách bohatě zdobený krajkami a převázaný vínkem - pozůstatek barokní módy. Někdy si uvazovaly krásně černě vyšívané pleny s bohatstvím motivů a výplní. Do samého konce vývoje kroje se tu zachoval zvyk jako jediný v celém západočeském kraji - bíle vyšívané smuteční pleny (černě vyšívané se nosily ve svátek). Fěrtochy byly oblíbené především z kašmíru nebo z hedvábí. Na nohou nosily valchované červené pletené punčochy a kovem vybíjené střevíčky na nízkém podpatku. V zimě si ženy oblékaly bílé pletené kabátky nebo krátké ovčí kožíšky s řemínkovou výšivkou.


Plaský kroj se nosil na sever od Plzně, na území zhruba sto obcí bývalých sousedících dominiích plaském, krašovickém, manětínském a kaceřovském. Ikonografické materiály máme už od první třetiny 18. století. Součásti kroje se zachovaly z první třetiny 19. století. Složení tohoto kroje je v podstatě podobné plzeňskému, je jen jednodušší. Podle barevnosti výšivek na dosud zachovalých vyšívaných součástech vývoj oděvu tohoto dříve méně přístupného regionu dělíme na tři etapy:
1. do sklonku 18. století - pentle a vínky, měkké čepečky, pleny a podušky na prsa s barevnou výšivkou
2. zhruba v létech 1800-1830 karmazínovým hedvábím vyšité pleny, fěrtuchy a krejzlíky, částečně i křídla k čepečkům
3. 1830-1870 - bíle vyšívané součásti
Po tomto období krásných jemných dírkovaných a plných výšivek se kroj pod vlivem rozvoje dopravy a průmyslu rychle přeměňuje podle městské módy.


V okolí Stříbra, na západ od Plzně, žilo v 19. století více Čechů, zejména v okolí Sulislavi. Ženský kroj si ještě na začátku století zachovával rokokové tvary, zejména široké kratší sukně, ušité převážně z vlněných látek (šerka, mezulán nebo cajk). Na spodním okraji byly zdobené našitými stuhami v odlišné barvě. Spodničky, nošené často k práci, se šily z kanafasu nebo z barveného plátna. Košilky z bílého plátna měly baňaté rukávy, dosahující k lokti a zakončené vytkávaným páskem. U krku byl nabraný krejzlík. Nárameníky zdobila modrá výšivka s rostlinnými ornamenty. Fěrtoch byl z jasně červené proužkované bavlněné látky - bavoráku. Střih živůtku byl v období rozkvětu tohoto kroje od přelomu 18. a 19. století třikrát pozměněn - od šněrování v háčkách přes podkovovitý punt nebo peřinku, přes měkký živůtek se stuhovými ramínky a se zapínáním vpředu na výběžcích tzv. "cucky" až v poslední fázi na tehdy obvyklou šněrovačku s tvrdými kosticemi. Na krku se nosily také zde oblíbené hedvábné šátky s třásněmi. Dívky nosily na hlavách přes jednoduchý účes zapletených copů vínky, které se tu nazývaly "plínky", na jejichž středním tmavomodrém podkladě byla bílá výšivka. Hlavu vdaných žen kryl bílý měkký čepeček s oušky, na zadním dílu vrapovaný, nad čelem zdobený krajkovou vložkou a na oušcích zdobený vláčkovou paličkovanou krajkou. Čepec nosily ženy později jen vyjímečně ke svátečním příležitostem. Oblíbené byly také bíle vyšívané pleny nebo "ubrousky" s jednoduchou bílou výšivkou. Na nohou nosily červené punčochy, obuté byly do pantoflíčků nebo střevíčků. Oděv mužů byl obdobný jako v ostatních krojových oblastech.


Chodsko spolu s jižní Moravou je v Čechách dosud živou národopisnou oblastí. Zdejší ženský kroj, zejména jeho poslední vývojovou etapu - pro všední den flámiška, pro velké svátky nádherný s typickým černým, barevně vyšívaným šátkem na hlavě a jasně červenou vrapovanou sukní můžeme vidět v okolí Domažlic dodnes. Zatímco muži přestali součásti původního kroje nosit už po polovině 19. století, mezi ženami přetrvalo několik starých oděvních prvků do poloviny 20. století. Pokud se oblékaly do modernějších šatů, podle městské módy, říkalo se o nich , že se oblékly do "panského". Mužům z tradičního kroje zbyla pouze košile pro svatbu, s nádherně vyšitou náprsenkou, dárek nevěsty.
Jedním ze starších prvků ženského odívání v tomto regionu byla hrubě tkaná "voblečka", která zastupovala spodní prádlo a byla nošena i pro domácí práce. U mužů bývala ještě na počátku 19. století vesta "křížovák", pozůstatek ovinovacího oděvu, zajímavý je i dlouhý šerkový kabát, později nahrazený tmavomodrým s bohatými barevnými výšivkami. Výšivky se vyskytují i u kazajek mládenců a tmavomodrých soukenných vestách.
Ještě na začátku 19. století měl ženský kroj prvky z renesanční módy. Bylo to především na tmavých plátěných nebo polovlněných sukních "bulkách", oblékaných přes "voblečku". K těmto sukním nosily Chodky úzké tmavomodré zástěry s bíle vyšívaným dolním okrajem. Na hlavě nosily zvláštní čepec, vázaný přes polokulatou podložku, vně převázaný "plínkou". Přes košili se nosil nízký vyšívaný živůtek s puntem nebo poduškou pod šněrováním. V zimě nebo ke svátečním příležitostem nosily i v létě dlouhé beránčí kožichy, přepásané vyšívanými pásy.
Marie Maderová


Plzeňský kroj - popis fotografií ve fotogalerii
Obrázky:
001 - Holubice, kalunky na zástěru "bavorák" a zástěra. Kalunky jsou buď napevno na vázačce nebo se navlékají jako tyto. Vše leží na hedvábném brokátovém šátku.
003 - Detail výšivky čepečku. Tato holubice s čepcem je velmi mladá - na zakázku vyrobená až po druhé světové válce.
045, 190 - Starší typy holubic a čepců s jinými typy výšivek.
007 - Šněrovačka s vyztužením dřívky - zepředu s vázáním - brokát.
010 - Šněrovačka zezadu s "honzíkem".
009 - Tři kroje: Dva levé jsou staré - z truhlic, pravý má původní holubici, ale je pořízený převážně v nedávnu ne podle pravidel, ale pro radost.
Zalomení křídel holubic dolů je správné, neboť to už nejsou žádná děvčátka.
024 - Dvojice: Levý, ženský kroj je tzv. "mařenka", jak se říká krojům po roce 1918, některé části jsou až poválečné jako holubice, pravý, mužský, je "z truhly",
kalhoty jsou nové, původních kožených se mnoho nedochovalo.
065 - Kroj dýšinské rychtářky je původní "z truhly", čepec je nasazen naprosto nesprávně včetně napřímených křídel, délka sukně a zástěry by měla ladit a boty mají také rezervu, ale vše je oblékané s láskou. Vzadu jsou vidět kalunky na zástěře.
dysina5 - Tradiční manželská dvojice dýšinských sedláků v rodinných krojích. Napřímení křídel holubic odpovídá svobodné mladé dívce, ostatně takto jsme na holubici zvyklí z Prodané nevěsty.
nem1 - Pro zajímavost: Pohlednice Augustin Němejc: Hlava selky. Nádherný čepec a holubice se zalomenými křídly.
Dagmar Braunová

Kroj citově ( MFD Plzeňský kraj 14.6.2002 ):
Spravedlivost našeho kroje
Modelkám na přehlídkách i v časopisech to jistě sluší, ale jak by jejich šatečky vypadaly na normálních ženských, napadá nás. To naši předkové na Plzeňsku, ti se měli. Měli totiž pro chvíle, na kterých záleželo, v truhlách a almarách jeden z esteticky nejpřátelštějších oděvů pro dívky i ženy, plzeňský kroj. Tehdy se za krásné a zejména pro rodinu užitečné považovaly ženy se solidním pozadím. Kroj počítal se vším, a tak pěkný základ vytvořil honzík a na něm spodniček dle libosti. A tak tenká či tlustá, od kolen do pasu - krásná nadýchanost. Ramena široká či drobná, veliké naškrobené rukávy dávaly jasnou siluetu. Šněrovačka pomohla ostatnímu. Tím to však nekončí - kroj doplnil na ramenou nařasený veliký šátek z hedvábného brokátu. Malá prsa, velká prsa, možno se pochlubit, ale i zaaranžovat právě do šátku. Jediné, v čem je kroj trochu krutý, je úprava hlavy. Žádné záplavy kadeří, žádné rafinované úpravy. Vlasy mají být nekompromisně staženy tak, aby se na ně dal naaranžovat nevelký čepeček. Náplastí na tuto křivdu jsou pak nádherná, více než půlmetrová křídla vyšívaných a naškrobených holubic, připevněných k čepečku. Pokud se setkáte na dýšinské návsi se současnými krojovanými děvčaty a paními, oceňte nejen nespornou krásu plzeňského kroje, ale i jeho obrovskou toleranci k rozmanitostem ženského těla.
Dagmar Braunová
Mezinárodní folklorní festival Česká náves - Dýšina
tři kroje z Plzeňska (popis viz 009)

UPŘESŇUJÍCÍ ODKAZY

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.fos.cz

AKTUALIZACE: Luděk Šorm (FOLKLOR.CZ) org. 24, 09.09.2005 v 09:47 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA