|
Dudy ze Říčan - Nebřenky [ Lidové tradice ]Jan Vít - Trčka (Muzeum Říčany) www.mikes-ricany.wz.cz
DUDY ZE ŘÍČAN (NEBŘENKY) Již od počátku minulého století se v české veřejnosti šíří představa o dudách jako nástroji téměř jednotného vzhledu a ladění, který patří k zajímavostem jihočeského folkloru nebo do chodské muziky. Tento názor se rozšířil hlavně vinou toho, že agresivně se prosazující obliba dechových kapel v Čechách a cimbálových muzik na Moravě vytlačila z venkova původní lidovou hudbu. V uplynulých cca 25 - 30 letech můžeme pozorovat zvýšený zájem o staré hudební nástroje a jejich rozličné repliky v různých žánrech včetně populární hudby. Zásluhou organizátorů Mezinárodních dudáckých festivalů a dalších hudebních setkání prožily svou renesanci i dudy a dudácká hudba. Zajímavým příspěvkem pro rekonstrukci obrazu hudební praxe v Čechách posledních dvou století může posloužit i nález ze Říčan. Začátkem roku 1993 jsem našel v Říčanech snad dvě století staré dudy. Seznamoval jsem se s depozitáři muzea, do kterého jsem nastoupil v době, kdy zaměstnanci městského úřadu prováděli inventarizaci. Při zběžné prohlídce upoutala mou pozornost bedna s odpadky v suterénu vedlejší budovy. Sídlí v ní sice školka, ale několik místností v suterénu používalo i muzeum. Zaujaly mě různé zlomky rámů, rozbité sklo ale také části soustružených dřevěných trubic, částečně zpevněných mosazným plechem, a hovězí roh, který by snad mohl být částí nástroje ponocného nebo hlásného. Po prohledání celé bedny jsem měl: bordunovou píšťalu sestavenou ze tří částí bohatě zdobených potahem z mosazného plechu. Krom několika dírek od červotoče nepoškozenou melodickou píšťalu se zaraženou strojkou (strojkem, piskorem) z vrtané kosti, bohužel podélně několikrát rozštípnutou, i s přivázaným zbytkem třtinového plátku. Dále dva různě velké hovězí rohy s mohutnými plechovými nástavci. A cosi, co sice vyhlíželo jako dřevěný kořen, ale brzy jsem to identifikoval jako zbytky koženého měchu. Ve větším rohu byly vložené dva velké idioglotní piskory z bezových trubiček. Kdo by nepoznal, že jsou to dudy? Po očištění a základním ošetření všech nalezených předmětů bylo možno změkčovat a postupně rozložit kůži měchu. Ukázal se relativně dobře zachovalý vzduchový zásobník s vevázanými objímkami, do jakých se zastrkují píšťaly. Při nálezu působil dojmem trouchnivějícího dřeva. Ke kompletnímu nástroji chyběla pouze nafukovací trubice a spojky (kolena) k rohovým ozvučníkům. Připojil jsem trubičku sletovanou z mosazného plechu, která pasuje na objímku pro nafukovací trubici i na vývod pro melodickou píšťalu, není však zdobená jako ostatní kovové části dud. Sestavený nástroj byl vystaven v červnu 1993 v říčanském muzeu na výstavě Hudební nástroje v rukou lidu. Dosud bylo možné považovat nástroj za starší typ nafukovacích dud, jakých bylo po Čechách spousta. Pravé překvapení však přišlo při pokusném ozvučení. Podle poškozeného plátku jsem zhotovil nový a připevnil ke slepené originální kostěné trubičce strojky z nálezu. Mělo jít vlastně jen o ukázku pro pohled. 11. června 1993, během etnomuzikologického sympozia, byla melodická píšťala těchto dud pokusně ozvučena. Hned při prvním pokusu se (bez jakéhokoli dolaďování) ozvaly tóny c, d, e, f, g, a, h, c1. Podle čistoty ladění, rozmístění a zachovalosti prstových otvorů, lze pochybovat, že by se jednalo o omyl. I když dokonalosti rekonstruovaného plátku zajisté pomohla náhoda. Tónovým uspořádáním a herními možnostmi se hlásí melodická píšťala těchto dud do rodiny, kam patří předničky čtyřhlasých dudeček ze Soběslavi a pražských moldánek. Pochopitelně jsem se pídil po původu nálezu. Budova, v jejímž suterénu jsem dudy nalezl, byla postavena v sedmdesátých letech 20. století. Že by tam dudy ležely dlouhá léta nepřichází v úvahu. Podezřelé je, že suterénní prostory používalo i muzeum. V jeho přírůstkových knihách ani jinde však žádné dudy nefigurují. Mosazná trubička nalezená na stejném místě, která dokonale pasuje na vývod pro nafukovací trubici a kterou jsem k dudám přidal, měla číslo ve tvaru čísel muzejních přírůstků. Pod tímto číslem však je v muzeu zapsaná mosazná spona - a ta je na svém místě. Hledal jsem kde jen bylo možné, až jsem našel dva doklady: První potvrzuje předání několika předmětů (mezi nimi starobylých dud) z nebřenického velkostatku okresnímu konzervátorovi a správci zdejšího muzea 3. prosince 1949. Druhý, z ledna 1950, je poděkování Dr. K. Teršípovi za dar muzeu, který obsahoval mimo jiné i "starodávné dudy". Dozvěděl jsem se, že těmto dopisům předcházelo jakési udání, podle kterého mělo být v zámečku Nebřenice nešetrně zacházeno s předměty historické hodnoty. Po tomto udání následovala v roce 1949 návštěva okresního konzervátora a správce muzea v zámečku Nebřenicích. Advokát Dr. Teršíp byl majitel zmíněného velkostatku. Babička prý sbírala lidový nábytek. Měla v zámečku zařízený jeden pokoj jako selskou jizbu a na chodbách zámečku stály malované nebo vykládané truhly a skříně. V tomto prostředí mohly viset na zdi i dávno odložené dudy. Nevíme jistě, zda tomu tak bylo, pocházejí-li dudy ze zdejšího okresu nebo zda sem nebyly přivezeny od jinud. Pro podezření, že se v říčanském okolí provozovala dudácká muzika, mluví zpráva, podle které se v účtech hospodských z okolí pravidelně vyskytuje položka "plat pro dudáka". Později jsem nalezl, zapadlé pod regálem v muzeu, zajímavé kolínko velmi dobře pasující jako spojka mezi bordunovou píšťalu a rohový ozvučník. Téměř po dvou letech jsem podobně upravené menší kolínko našel v zásuvce rokokového psacího stolku v depozitáři muzea. To se poněkud vymyká jednotnému stylu dud, ale tvarem se k němu hlásí. To mne utvrdilo v přesvědčení, že dudy pocházejí z velkostatku Nebřenic. Patrně nepochopením pracovníků muzea (které bylo v šedesátých letech 20. stol. zařazeno do okresního muzea jako pracoviště pro dokumentaci současnosti) se tento hudební nástroj nedostal mezi nejvzácnější předměty sbírky hudebních nástrojů, ale po kouskách - do odpadků. Podle celkového charakteru a typu nástroje i podle skrovné výzdoby lze dudy ze Říčan srovnávat s nejstaršími exponáty tohoto druhu v našich muzeích. Podle použitých materiálů, jako je soustružnicky opracovaná kost, pájka s vysokým obsahem olova nebo ručně předené konopné a lněné nítě i koudel, lze nález časově zařadit mezi české lidové výrobky 18. století. Zajímavé je i sestavení bordunu. Třídílná píšťala je po celé délce ovinuta vrstvičkou koudele, na kterou jsou teprve navlékány prstence z mosazného plechu, rohoviny a tence soustruženého dřeva. Střídání materiálů tvoří výzdobu nástroje. Bohužel starší nástroje pro porovnání k dispozici nemáme. Překvapivě zachovalá kůže měchu ukazuje, že byl sice poměrně malý, ale tvarem zhruba odpovídá dnešním zvyklostem. Pochopitelně, není jisté, že měch je původní. Běžná praxe dudáků je nahrazovat zničené části starších nástrojů novými aniž to bylo považováno za prohřešek proti tradici nebo právům výrobce. Dnes se setkáváme s případy, kdy přísný badatel rozebere v muzeu dudy na součástky s odůvodněním, že k sobě nepatří. Přitom dárci třeba padesát let sloužily k naprosté spokojenosti, a že byly sestaveny z několika jiných nástrojů mu vůbec nevadilo. Zachování měchu může vysvětlit i mimořádné promaštění kůže a fakt, že pravděpodobně několik desítek let jen visely na zdi. Podle rozmístění nafukovací trubice a vývodů se tento měch držel pod levým loktem. Úctyhodné rozměry bordunové píšťaly, která visela před hráčem, jsou dané absencí krátiče a hloubkou jejího ladění. Nesmíme zapomenout, že v tomto případě pravděpodobně zněl o dvě oktávy níže než nejhlubší tón předničky. Mohutná plechová manžeta na ozvučníku se dříve vyskytovala běžně. Snad měla víc působit jako estetický prvek, než k zesílení zvuku basové píšťaly. Domnívám se, že se jedná o ojedinělý doklad nástroje, jaký vymizel s dudáckou hudbou středních a východních Čech. Pokud byl v hudební praxi i jižních a jihozápadních oblastí Čech, byl nejspíše již v průběhu 18. století vytlačen novějším typem, kterému říkáme "české dudy". Podobné možnosti melodické píšťaly nalezneme u Lužických Srbů nebo na Moravě. Přitom melodice většiny českých lidových písní vyhovuje lépe než chodské uspořádání současného typu dud. Je pravděpodobné, že takovéto dudy známe ze starších vyobrazení, ale nejsme schopni je rozeznat. Ještě na počátku 20. století bylo možné potkat dudáka s nafukovacími dudami různých velikostí a ladění. Dnes však neumíme říci, jaké tónové možnosti jeho nástroj měl, ani mnoho nevíme o jeho repertoáru. Notové záznamy některých sběratelů, opatřené poznámkou o dudách, ani není možné na dnešních "českých dudách" interpretovat. Je samozřejmé, že každá regionální kultura je ve svých projevech jedinečná a nezaměnitelná. Zároveň je prospěšné, mít stále na zřeteli úzké příbuzenství národů Evropy a ctít sounáležitost jednotlivých kulturních prvků v mozaice života kontinentu. Autor: Jan Vít - Trčka, Muzeum Říčany SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
UMÍSTĚNÍ
DALŠÍ INFORMACE: http://www.mikes-ricany.wz.cz Typ záznamu: Lidové tradice AKTUALIZACE: Luděk Šorm (FOLKLOR.CZ) org. 24, 04.04.2006 v 22:08 hodin součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ® |
|