Jubilant je jen o deset roků starší než strážnický mezinárodní folklorní festival, který je jeho velkou láskou. V letech 1972 až 1975 byl dokonce členem jeho organizačního výboru. Náš rozhovor proto nemůže začít jinak než otázkou:
Co jste měl ve výboru na starosti a jak na ty roky a lidi kolem sebe vzpomínáte?
Nebylo u nás významnějšího festivalu a reprezentativnější folklorní akce než Strážnice. Mezi návštěvníky nechyběli prezident republiky, předseda vlády, ministři, renomovaní umělci a vědci, zahraniční osobnosti. Byl jsem tehdy místopředsedou Okresního národního výboru v Hodoníně a kultura, zejména spjatá s regionem, byla nejen v mé kompetenci, ale byla součástí mého dechu. Když jsem byl jmenován do výboru, považoval jsem to za mimořádnou poctu. Vždyť na přípravách festivalu se podílely osobnosti jako Slávek Volavý, Václav Frolec, Zdenka Jelínková, Věra Haluzová, Josef Tomeš, Dušan Vlach, Bohumil Mlýnek, řada funkcionářů Jihomoravského krajského národního výboru. Byli jsme dělný kolektiv. Zajišťoval jsem přirozeně vše, co souviselo s "mým" okresem. Nikdy nešlo o nějaké resortování. Kdo mohl, rád podal pomocnou ruku i jinde. Tam, kde toho bylo třeba. Kolem výboru se točila velká skupina milovníků Strážnice. Za všechny vzpomenu "ubytovatele" senátora Jana Bendu, malíře Aleše Černého a Františka Cundrlu. Je mi smutno, když si uvědomím, že dnes již nejsou mezi námi. Otázka zdaru festivalu byla pro ně, stejně jako pro nás, otázkou cti.

Kde jsou vlastně kořeny Vašeho vztahu k folkloru?
Nemusíte hledat dlouho. Narodil jsem se v Kyjově. Tam jsem se setkával s folklorem na každém kroku. A nejen to. V Kyjově byla silně rozvinuta tzv. aktivní kultura. Hráli jsme divadlo, pořádali cenné výstavy, zpívali v mnoha sborech, hrálo tam několik orchestrů, běžná byla literární pásma, soutěže, besedy, taneční zábavy. Folklor nikde nechyběl. Někdy bylo až nemilé, když se třeba dialekt vloudil do Nezvalovy hry o Atlantidě. Vše s folklorem organicky souviselo. Jednou se ptali akademického malíře Vladimíra Vašíčka, proč má tak rád červenou barvu, proč má jeho Svatobořanka i nohy červené. "To pramení z folkloru! Zkuste celý den okopávat vinohrad, krev se vám nahrne do hlavy a i modrú uvidíte červeně," odpověděl tazateli. Proto je tolik červené v našich ornamentech.
Když jsem odešel z Kyjova, nejvíce mi chyběly slovácké tradice. I v Praze jsem vystupoval v kroji. Zpíval u cimbálu. Udržoval svůj dialekt. Po návratu na Slovácko jsem byl velmi zaujat spartakiádní skladbou "Rodná země" a do folkloru jsem se vrátil. Jako učitel jsem však viděl svou polohu v práci s dětmi. Nejvíce jsem spolupracoval s Pavlem Čechem a jeho "Podlužánkem". Byli jsme na velkém zájezdu i v Moskvě a recipročně hostili moskevský dětský soubor "Rudé plachty" u nás.

Zatím jste nehovořil o své práci v zahraničí.
Životní cesty mne zavedly do různých koutů světa. Do Skandinávie, Německa, Mongolska, Konga [Brazzaville), Polska, Ruska... Všude se o podpoře folkloru hodně mluvilo a psalo. S úctou k jejich podmínkám jsem byl vždy hrdý na to, co máme v lidových tradicích vžito u nás doma. Pracoval jsem řadu let na našem velvyslanectví v Paříži, kde jsem byl ředitelem české základní školy. Ani tam jsem se neměl za co stydět. Vzpomínáte, jak hrdě vozil Joža Uprka francouzského sochaře Augusta Rodina po Horňácku? Já se ve Francii cítil podobně.
Nevzpomínám, pane doktore. Narodil jsem se až v roce 1934. Mám ale ve své knihovně sličnou publikaci Uprkovy pravnučky Magdaleny Múčkové "Písničky z malířovy palety". Připomíná v ní, že významný představitel symbolismu a zakladatel moderního evropského sochařství navštívil Uprku v Hroznové Lhotě v roce 1902. Autorka se zmiňuje, že tehdy si Rodin při muzice velických hudců s primášem Trnem zatančil také sedláckou s malířkou a grafičkou Zdenkou Braunerovou. Ale promiňte, pane doktore, skočil jsem Vám do řeči...
Mluvil jsem o národní hrdosti, o vztahu k olkloru. Musím si postesknout, jak v našich sdělovacích prostředcích dost často "odborníci" pomlouvají náš vztah k folkloru jako produktu propagandy minulé doby. Proto jen málokdy slyšíme v rozhlasu lidovou muziku. Anglickou a americkou ano, ale naší? Rád bych opět slyšel, jak angličtinu střídá náš autentický folklor.

Zanikla okresní a krajská kulturní střediska s kvalifikovanými metodiky. Péče o folklor plně připadla Folklornímu sdružení ČR a významnou roli má též strážnický Národní ústav lidové kultury. Co byste jim popřál do dalších let?
Pro mne jsou folklor a lidové tradice vůbec projevem lásky k životu a především lásky k vlasti. Všichni velcí národopisci z toho vycházeli. Sušil, Bím, Václavík, Klusák a mnoho dalších. Milovali lid, s nímž navždy spojili svůj život, myšlení a práci. Současným nositelům folklorních tradic přeji, aby se jim podařilo dosáhnout toho, co bylo řečeno při jejich vzniku. Nemusí to mít vždy lehké, prostí lidé spjatí s rodnou hroudou jistě ocení jejich práci. Přeji jim, aby se po letech vyslovovala jejich jména - Krist, Horehleďová, Ducháček... se stejnou úctou jako Volavý, Tomeš, Holý, Slováček, Harnoš...

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti