Já su hodný chlapec ze Želetic.
Su hodně pořádný, jen párkrát za týden mívám velký binec. Chtěl bych mít delší nohy, abych lépe hrál fotbal a byl lépe vidět na pódiu.

Mám rád legraci a pobavím všechny kamarády. Já za holkama vůbec nelozím, to ony lozíjú za mnú. Školu nijak nemiluju, chodím do ní, protože musím, ale protože můj brácha je chytrý, tak já musím být také chytrý, abych doma nevypadal jako hlupák. Kdybych mohl, tak bych měl na každý oběd řízek s hranolkama nebo bramborama. I když mám někdy nějaký průšvih, ze všeho vyváznu jen s pár pohlavkama a pár zákazama, například když jsem minulou zimu slíbil mamce, že se vrátím domů ve 4 hodiny, tak jsem se vrátil v sedm a ještě jsem byl celý zmáčený, protože jsme se klúzali s klukama na potoce a propadl se pod náma led. Ale jinak moc nezlobím.

Jak Libora vidí jeho maminka
Libor slyšel kolem sebe zpěv už od malička. V obou rodinách, odkud my rodiče pocházíme, se odjakživa zpívalo. Žádná rodinná oslava se bez zpěvu neobejde. Takže Libor začal zpívat, hned jak se naučil první slova. Ještě mu nebylo pořádně rozumět a už dokázal zazpívat melodii jednoduchých písniček.
S folklorem se poprvé setkal v národopisném souboru "Dúbravěnka" v Dubňanech ve 4 letech. Byla to úplná náhoda. Naši známí chtěli, aby jejich dcera navštěvovala tento soubor. Tam jí ale řekli, aby si s sebou převedla tanečníka. A tak to vlastně všechno začalo.
V předškolním věku už také dojížděl na ZUŠ v Kyjově do přípravky a začal hrát na housle u paní učitelky Haškové. Později přešel do souboru "Kyjovánek" v Kyjově. Byl už školák a dojíždění do Dubňan bylo složitější.
Do pěvecké soutěže ho poprvé přihlásila učitelka z mateřské školy. Byla to soutěž "O věneček z rozmarýnu Fanoše Mikuleckého" v Hodoníně. Tuto soutěž tehdy vyhrál a vítězných věnečků mu doma na zdi visí už sedm, za každý rok jeden.
Všichni nás přesvědčovali, že Libor má talent. Chtěli jsme, aby se tento talent rozvíjel, a tak Libor začal od první třídy chodit ještě na zpěv k panu učiteli Mario Kudelovi v ZUŠ. Musíme říct, že tam chodí moc rád a jsme panu učiteli vděční, že to s Liborem tak umí, a že ví, jak na něj.
Ukázalo se, že Libor hudební talent opravdu asi má. Hodně se zdokonalil také ve hře na housle u p. učitele Libora Meisla. Postupně přibývalo aktivit kolem hudby. Kromě zpěvu a hry na housle v ZUŠ, tancování a zpívání v Kyjovánku hraje ještě v cimbálovce Kyjovánku a v cimbálové muzice ZUŠ pod vedením ředitele Petra Petrů. Volného času teď opravdu moc nemá.
Kyjovánek i obě cimbálovky mají určitě velký podíl na Liborových úspěších. Vždyť právě tam se naučil většině písniček, které zpívá, a tam získal nejen zkušenosti, ale i velký díl sebevědomí a jistotu projevu.
Často si vzpomeneme, jak se nechtěl předvádět při nejrůznějších rodinných oslavách a jak mu naopak nevadilo zpívat před naplněným sálem cizích lidí. Teď už chápe, že zkrátka musí zazpívat i před známými lidmi. Jenom my jsme tehdy věděli, že to z jeho strany není namyšlenost, ale spíše skromnost a stud. Cítil to prostě tak, jako by se "vytahoval."
Velkým vzorem mu také vždy byl jeho starší bratr Martin. On začal jako první hrát na housle a Libor, když dorostl, už ani neuvažoval o jiném nástroji. Martin sice teď přešel od houslí k base, ale stále se věnuje folkloru ve dvou cimbálových muzikách v nedalekých Stavěšicích a Ždánicích. I s nimi si Libor příležitostně zahrál. Když si spolu povídají o muzice, někdy vůbec nevíme, o čem vlastně mluví.
Kromě muziky má Libor rád také sport a pohyb ůbec. Nejraději hraje fotbal. Je určitě nadaný i pohybově, ale fotbalové tréninky a nedělní zápasy se často kryjí s jeho ostatními aktivitami, takže si zahraje jen občas. Už v pěti letech se naučil lyžovat a později jezdit na snowboardu. Od malička nevydrží být chvíli v klidu. Pořád někde pobíhal a poskakoval.
Ve škole naštěstí neměl žádné problémy a učení mu jde. Než šel do první třídy, uměl už číst. Jen škoda, že mu to nadšení ze čtení nevydrželo - bohužel častěji než u knížky ho najdeme u počítače. Kdybychom mu to dovolili, dokázal by tam prosedět mnoho hodin. Moc si přál studovat na gymnáziu a letos úspěšně dokončil primu Klvaňova gymnázia v Kyjově. Kromě přestávek a tělocviku ho baví ještě matematika a momentálně i zeměpis a dějepis. V matematice byl úspěšným řešitelem okresního kola Pythagoriády.
Libor je hodně tvrdohlavý. Nedá se moc přemlouvat a většinou udělá jen to, co sám chce, což může být klad i nedostatek, záleží na situaci. Pořádnost není právě jeho předností, je spíše nesmírně nepořádný. Židli ve svém pokoji používá zásadně jako odkládací věšák na oblečení. Židli pod hromadou svršků na konci týdne člověk už jen tuší. Na druhé straně si myslím, že má smysl pro spravedlnost. Dokáže se zastat každého, komu je podle jeho mínění křivděno. Snažíme se ho vést ke skromnosti, úctě k druhým lidem. Libor je dobrosrdečný a moc rád mluví. Klidně se dá do řeči s každou "tetičkou", kterou u nás na dědině potká.
Je toho ještě hodně, co bychom o něm mohli říct, nebo napsat. Zkrátka si ale myslíme, že je to takový normální kluk. Žádný anděl, ale taky žádný darebák a doufáme, že to tak zůstane.
A nakonec dvě historky na dokreslení. Když Libor chodil asi do druhé třídy, rádi si s klukama hráli u potoka. Houpali se přes něj na provaze a Liborovi se tam samozřejmě podařilo spadnout. Mokrý se vrátil domů a tajně schoval věci za koš s prádlem. Našla jsem je tam po týdnu. Všechno plesnivé, včetně tenisek. Když jsem se ho ptala, proč se nepřiznal hned, řekl, že čekal, až budu mít lepší náladu. Druhá příhoda je z doby, kdy už jsme jezdili na různé festivaly, a vysvětluje, proč má Libor mobilní telefon, ačkoli jsem se dušovala, že mu ho do patnácti let nekoupím. - Byli jsme pozváni na festival v Praze. Ve volném čase jsme s Tomášem Beníčkem, Janou Otáhalovou a jejich rodiči chodili po Praze. A zkrátka se stalo, že jsme se Liborovi ztratili. Vrátili jsme se na místo, kde jsme ho naposledy viděli, ale Libor nikde. Vtom k nám přistoupil nějaký mladý muž a ptal se, jestli nejsem náhodou paní Macháčková. Představil se, že je policista. Nebyl právě ve službě, ale všiml si zmateně pobíhajícího kluka a odvedl ho na stanici. Ptala jsem se policisty, jak mě tak rychle našel a ten mi řekl, že Libor mě tak přesně a podrobně popsal, že mě okamžitě i mezi tolika lidmi poznal. Byli jsme tehdy rádi, že to tak dobře dopadlo. Libor měl pak za měsíc narozeniny a tak ten mobil nakonec dostal, protože už nikdy nechceme zažít takový strach.

Libor zrakem Hanky Vašulkové
Libora znám od jeho raného dětství a bylo zajímavé sledovat jeho vývoj. Bylo mu šest let, když přišel ze Želetic do Kyjova, do úplně nového prostředí a již od počátku neměl problém prosadit se, uplatnit své já, ale v tom jednoznačně pozitivním smyslu. Zároveň byl a je vždy schopen vyvést nějakou klukovinu, ale nikdy nic špatného. Je to zkrátka správný kluk a pro soubor vždy udělal mnoho dobrého.
Vždycky velice rád zpíval, ale nejraději má asi fotbal.
S "Kyjovánkem" postoupil poprvé do národního finále přehlídky dětských folklornich souborů roku 2003 a letos je to tedy podruhé. Soubor doprovází od svých sedmi let. Teď je to dva roky, co máme celou cimbálovou. Libor je v současné době jejím primášem, ale je schopný zahrát i kontry, tercy, cokoliv je momentálně potřeba. "Kyjovánek" je soubor, který vyrostl od předškolních dětí, které se sešly roku 1998, až do dnešní doby jako kompaktní celek, dobrá parta. Je to znát, začínáme se prosazovat a letos poprvé vyjedeme do ciziny - do Německa na festival nedaleko Hamburku.
Libor má velice dobrou vlastnost, že se dokáže soustředit a vydržet, navíc má výbornou paměť a má v sobě vyvinutý smysl pro zodpovědnost. V soutěžích získává cenu fair play. Jeho rodiče velice jeho aktivity podporují - hlásí ho do různých soutěží a přehlídek a všude ho vozí, klobouk dolů před jejich obětavostí.
Libor vyhrává spoustu soutěží, ale sláva mu rozhodně nestoupla do hlavy, je skromný, nikdy se před ostatními nevytahuje. Možná že i proto byl mezi děvčaty vždy o něj zájem. Už v sedmi letech se mu zapalovala lýtka, na ubytovně přelézal z okna do okna, pro nás to byl horor. A oblíbený je dodnes.
Po finále národní přehlídky DFS v Jihlavě vystoupí na "Kunovském létě", a tam jsme ho nedali do kategorie zpěváčků, ať ji vyhraje zase někdo jiný, ale přihlásili jsme ho do soutěže verbířů, kde musí soutěžící prokázat nejen dobrý zpěv, ale hlavně dobře zatancovat. A teď se Libore ukaž! (Libor skončil nakonec jako bronzový).
Ale abych nezapomněla - Libor zpívá a hraje i klasiku, mívá vystoupení v kostelech a na vánočních koncertech, zkrátka jeho záběr je velice široký a já jsem zvědava, co z něj jednou bude. (11. 6. 2005, Jihlava)

Libor z pohledu Gavina
S Liborem se poprvé setkal na letošních Velkých Losinách, kde mi ho u hotelu "Dlouhé Stráně" představil Tomáš Beníček. To bylo v sobotu dopoledne před semifinálovou soutěží, která se rozeběhla téhož dne odpoledne. Libor se během ní nedal přehlédnout, jeho pestrobarevný kroj a zdobný klobouček se nedaly nevidět. Brzo jsem ale poznal, že ta rozmanitost a krása se hodí k obrazu Liborovy povahy. Když se zbavil neodůvodněné nervozity, která ho celé semifinále doprovázela ( byl v něm totiž jednoznačně nejlepším), byl velice příjemným společníkem každému, kdo měl zájem si s ním povídat. Mluvil jsem s ním jen pár chvil a již jsem poznal, jak výraznou osobnost mám před sebou.
Podruhé jsme se setkali na Národní přehlídce dětských folklorních souborů v Jihlavě 11. června. Libor tam postoupil společně se svým souborem "Kyjovánek" s pásmem o budoucím mlynáři, kde novopečený Zlatý zpěváček zapěl na úvod celé přehlídky.
A do třetice jsme se setkali v Liborově rodišti v Želeticích jednoho krásného červnového dne. Již cesta autobusem z Kyjova do Želetic mi doplnila pár dalších kamínků do mozaiky obrazu Liborova.
Na svůj věk dvanáct a půl roku je neobyčejně bystrý, všeho si pozorně všímá a je velice dobrým společníkem, který, myslím, nezkazí žádnou legraci. Způsob, jakým mi napsal dopis, prozrazoval smysl pro pečlivost, organizačního ducha i zodpovědnost.
Libor se mi jeví jako velice zajímavý chlapec s poměrně pevným charakterem, který si stojí za svým a zároveň je velice ochotný k druhým lidem.
Jeho zaujetí pro zpěv i hru na housle je velice upřímné a výsledný projev uchvacující pro každého, kdo byl přítomen jeho vystoupení a má zároveň alespoň trochu vztah k hudbě a zpěvu lidové písně.
Věřím v jeho velkou budoucnost a držím mu palce, nejen jako zpěvákovi, ale hlavně i jako dobrému
člověku, kterého jsem v něm poznal. (Želetice, 20. 6. 2005)

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti