Kdyby si někdo myslel, že založit a vést v Praze dětský folklorní soubor je jednoduchá věc, musela bych ho přesvědčovat o opaku. Prošla jsem totiž tou zkušeností poté, co jsem se sem přistěhovala z rodného Valašska. A i když jsem dobře věděla, že Praha je veliké město a láká proto děcka spoustou všelijakých atrakcí (a nemusí to být zrovna jenom Matějská pouť), a že navíc děti z velkého sídliště mohou mít o zábavě docela jiné představy, než jaké bych v nich chtěla probudit já se svým poutem ke kráse lidového umění, zkusila jsem to. Upřímně řečeno, už kvůli tomu, že bych to asi zkraje mezi paneláky steskem po valašském domově nevydržela.

Teď ale trochu z jiné strany. Když mně byly necelé čtyři roky, oblékly mě maminka, babička a teta poprvé do kroje. Pak mě začaly s sebou brát do staré hospody U Pánovců, kde tenkrát na sále zkoušel doma i ve světě známý soubor "Vsacan". Byla jsem, jak se říká, cérka do tance divá; tož mi tedy vybrali tanečníka: Francka Růžičků. Jenže tenhle Francek vždycky tančit nechtěl; tož jsem mu nabančila a bylo to. Pak se nám posmívali, že spolu "negaláníme"... Jednou soubor večer vystupoval a my za jevištěm okukovali. Jak zahráli Já mám doma pěkný zámek..., popadla jsem Francka, vytáhla ho na jeviště a na samé rampě jsme se pustili do tanca. Lidé začali tleskat, protože si mysleli, že patříme do programu. Nandali nám pak všelijaké dobroty, to byl i Francek spokojený a od té doby už jsme se nebili. Tak začala "éra" mého tancování. Přišly první soubory. U tetiny Trlicové a u Jiřího Parduby, a když jsem povyrostla, u paní Zdenky Jarošové a poté jsem začala pracovat jako vedoucí dětského souboru "Malá Jasénka". Potkala jsem kolem krásně zapálené lidi: Zdeňka Kašpara, manžele Martínkovy, inž. Mlynáře atd. O tom všem vám tu vyprávím proto, že nic se nikdy nerodí z ničeho...

Do Prahy se mi tedy neodcházelo lehce. Když mi přišly od maminky na zkrášlení bytu závěsy na okna, rozstříhala jsem se. A na světě byly sukně z modrotisku! Za své vzalo taky pár prostěradel - to na valašské košilky. Takhle nějak vznikal taneční soubor Valášek, který pak našel pochopení a zázemí v Obvodním kulturním domě Prahy 8 a v Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost, především v podpoře u Dany Ždímalové, Zdeny Fialové a Evy Rejškové. Rukávce tanečníkům nejdříve vyšívala zase má maminka. Pak se brzy přidaly všechny maminky a babičky dětí ze souboru!
Promítaly jsme si s dětmi tenkrát Na Satance v kulturním domě národopisné filmy, četla jsem jim pohádky, pověsti a lidové příběhy, zpívala jsem jim valašské písničky. Děti se nadchly. Bylo jich nejdřív šestnáct a se svým programem, který jsme nacvičili, se staly častými hosty ve školách, v domovech důchodců a na různých slavnostech. Vystupovali jsme po celé Praze. Od kulturního domu v Praze 8 jsme po čase dostali i peníze na kroje a o moji práci se zajímalo stále více dětí, přibývala vystoupení, i zahraniční zájezdy.

Dnes má Valášek ve svých řadách sedmdesát malých i velkých tanečníků. Není snad teď ani tak důležité, kolik máme za dvacet devět let naší existence cen a diplomů, i když jich opravdu není málo. Co platí ale víc, je to, že po mnoha letech práce Valášku - už jeho první generace dospěly, "urostly" a dovedly do Ládví své děti. Řada z nich se dnes tanci věnuje, tančí v různých muzikálech, divadlech atd. Někteří studují balet, herectví na státní pražské konzervatoři. Mám z nich radost, protože jsou to pracovití, čestní a kolektivní lidé se smyslem pro estetiku, kázeň i disciplinu, bez níž to v žádné práci nejde. Jsou to lidé cítící lásku k naší vlasti a milující zároveň její kulturní dědictví. Neříkám to z neskromnosti, kvůli sebechvále. Jde totiž o to, že tyhle děti nebloudily ve volných chvílích bezcílně mezi paneláky. Měly svůj soubor! Měly něco, čím žily, co je bavilo a co je ovlivňovalo! Když se někdy dívám na sídlišti kolem sebe, vidím, že všelijakých souborů a kroužků je potřeba asi mnohem víc, že je třeba silněji a cílevědoměji probouzet aktivitu i zájem dětí o něco ušlechtilého a naučit je cenit si radosti z hodnotného výsledku snažení.

Valášek se schází čtyřikrát týdně ve třech skupinách, takže se dá říci, že spolu opravdu kolektivně žijeme. Nemyslete, vedle tancování se nesmlouvavě dokážeme podívat i do žákovských knížek a popovídat si o lecjakém problému. Máme výbornou spolupráci se Základní školou Burešova v Praze 8, s tamním ředitelem J. Šupkou, i s dalšími školami v tomto pražském obvodu, kam děti chodí. Stihnou školu i zkoušky, generálky a vystoupení u nás i v zahraničí. Učím je přitom tomu, že nic na světě není zadarmo, že všechno člověk musí odložit pílí a výsledek si zasloužit. Generace před námi také musely všechno to, co je pro nás dnes už samozřejmosti, nelehko vybudovat.

Co mě v té radostné práci s dětmi na druhé straně mrzí? To, že si někteří lidé kolem bohužel myslí, že hlavní je mít o "činnosti" hodně napsaného na papíře, a že už pak ani snad tolik nevadí, jestli skutek utek.

Úplně na závěr bych chtěla poděkovat těm, kdo s námi tenkrát "Valášek" založili, dnes už dospělým "dětem" a jejich rodičům - na jejich jmenování by mi jedna řádka nestačila. A protože zároveň mým rodným souborům "Jasénce" a "Vsacanu" již bylo šedesát let, přeji jim za "Valášek" spoustu dalšího elánu. Chceme přece všichni společně rozdávat radost!

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti