HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANAPO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY

VYHLEDÁVÁNÍ
Vyhledávací centrum
Encyklopedie FoS
DNY TRADIČNÍ KULTURY
O dnech Tradiční kultury
Idea a význam projektu
Zprávy a články
KALENDÁŘ AKCÍ
Kalendář Tradiční kultury
Kalendář folklorních akcí
Kalendář folklorních festivalů
Kalendář C.I.O.F.F.
Kalendář I.O.V.
PARTNEŘI PROJEKTU
Folklorní sdružení ČR
Národné osvetové centrum
Folklórna únia Slovenska
Nógrád Megyei Kozmuvelodési es Turisztikai Intézet
Národní ústav lidové kultury
Valašské muzeum v přírodě
Obec Slováků v ČR
Legnické centrum kultury
VÍTEJTE V ČESKU
O české republice
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Gastronomické speciality
VÍTEJTE NA SLOVENSKU
O Slovenské republice
VÍTEJTE V POLSKU
O Polské republice
VÍTEJTE V MAĎARSKU
O Maďarsku
PARTNEŘI DTK
FOLKLORNÍ SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY


 
 

Vyznání Marie Rapantové a Jana Rapanta

Časopis Folklor č.6/2005
Vyznání... Marie Rapantové
Nejdříve vychovatelka a učitelka ZŠ, začínala v šestnácti letech zájmově s baletem. Vzpomíná: K folkloru, konkrétně do Olšavy v Uh. Brodě, mě přivedla na podzim v roce 1966 moje kamarádka a bývalá spolužačka ze základní školy Růža. Lidový tanec mě tolik zaujal, že jsem se ihned do souboru přihlásila jako tanečnice. Olšava v té době omlazovala taneční složku, a tak nebyly problémy s přijetím. Tancovala jsem a brzy - v sedmnácti až osmnácti letech - jsem se začala ohlížet po svém životním ideálu. Maminka mi v tehdy říkala: Ty si budeš tak dlouho vybírat, až ti nakonec bude dobrý Žítkovčár.
Aniž by to v té době tušila, její slova se naplnila. Jak k tomu došlo? V té době již hrával v Olšavě můj budoucí manžel Jan Rapant. Nějak mě okouzlil a já jsem se zahleděla do tohoto malého tmavovlasého nenápadného mládence a asi za osm měsíců (v srpnu 1967) z toho byla svatba. Nejprve jsme bydleli u manželových rodičů v Bojkovicích, kam se v roce 1964 přestěhovali právě ze Žítkové, pak jsme dostali byt ve Starém Hrozenkově, kde manžel učil a už v té době působil v místních souborech Kopaničár a Kopaničárek. A tak jsem se spolu s ním kromě Olšavy (kde jsem setrvala až do roku 1980) začala věnovat i těmto místním souborům. Zprvu jako tanečnice a zpěvačka, po několika letech i jako vedoucí souboru Kopaničárek a vedoucí taneční složky souboru Kopaničár. Oba soubory vedeme s manželem téměř třicet let. Naše vzájemná manželská spolupráce nám i souborům přinesla řadu úspěchů na soutěžích, přehlídkách a festivalech. Jedním z důvodů je skutečnost, že můj manžel je rodilý Kopaničár, velmi dbá na přesné dodržování kopaničárského nářečí, hudebního i tanečního přednesu.
Těžko bych se dopočítala dlouhé řady vystoupení a úspěchů. Se souborem Kopaničár jsme absolvovali i několik zahraničních zájezdů; navštívili jsme Rumunsko, Slovensko, dvakrát Polsko, třikrát Španělsko. Ráda vzpomínám na Goralský festival v polském Zakopaném, kde jsme se v silné konkurenci evropských souborů umístili na třetím místě. Velmi úspěšný je i náš dětský soubor Kopaničárek. Získal řadu ocenění a úspěchů na okresních a krajských přehlídkách dětských souborů, velmi úspěšné byly pro náš soubor především poslední roky. Předloni i letos soubor Kopaničárek postoupil na Zemskou přehlídku moravských a slezských dětských folklorních souborů v Kroměříži a Liptále. Letos v červnu jsme s Kopaničárkem nahráli i vlastní CD s písněmi z Kopanic. Každoročně připravujeme a účinkujeme s našimi soubory na významných starohrozenských akcích - Kopaničárských slavnostech a Dožínkách. V té době ani nevím, kde mi hlava stojí, protože kromě návštěv příbuzných (vlastně na ně ani nemám čas) mám hodně starostí s krojovým vybavením souborů a s programem. Kam byste se v té době podívali, všude byste viděli hromady krojů, hudebních nástrojů a dalších rekvizit.
Jsem velmi ráda, že se folkloru věnuje téměř celá naše rodina. Nejstarší syn Marián jako muzikant, starší dcera Jana jako tanečnice a zpěvačka, a její dvě děti (naše vnoučata) Julián a Johanka jako muzikanti. Přes všechny ty starosti z toho mám velkou radost a asi bych bez toho už nedovedla ani žít.
Vyznání... Jana Rapanta
Pedagog, muzikant, zpěvák a umělecký vedoucí souborů Kopaničár a Kopaničárek se narodil v Žítkové, v obci, která je jednou z osad starohrozenských Kopanic.
Při svém vyznání vzpomíná: Oba moji rodiče pocházeli rovněž z Žítkové. Naše rodina byla velmi početná; bylo nás celkem jedenáct dětí. Vztah k lidovým písním Kopanic jsem zdědil po rodičích. Maminka při péči o početnou rodinu neměla ani čas na odpočinek a často jsem se divil, kde se v té drobné nenápadné ženě bere tolik životní energie. Život neměla lehký, ale nestěžovala si. Na zábavu neměla čas, a tak si při práci často zpívala. A to zpívání jsem zdědil po ní. Vyprávěla mi, že jednou - když mi byli asi čtyři roky - jsem se zatoulal. Našli mě podle zpěvu; seděl jsem na poli v obilí, hrál si s klásky a zpíval. Jako školák jsem si zpěvem krátil pěší túry z Žítkové do Starého Hrozenkova. Můj otec Jan Rapant byl lidový muzikant, samouk. Hrával na housle asi do roku 1947 ve své muzice (housle, harmonika, křídlovka a buben) na svatbách, rodinných oslavách a zábavách. Na přelomu let 1947 a 1948 byl ve Starém Hrozenkově založen Slovácký krúžek, pozdější Kopaničár. Otec byl prvním primášem jeho hudecké muziky.
A jak jsem se já dostal ke hře na housle? Otec si občas pozval některé své kamarády (Františka Šišláka z Vápenic nebo Jana Gorčíka ze Starého Hrozenkova) na návštěvu a při štamprlce jen tak ve dvou (prim a kontry) hráli a zpívali naše kopanické písničky. Otec měl svůj zvláštní styl, takový řízný tvrdý, jako sám život na Kopanicích. A mě ta jejich hra natolik okouzlila, že jsem se chtěl naučit hrát také, abych si mohl třeba jen tak pro sebe, pro potěšení zahrát. Nikdo mě k tomu nenutil. První housle zvané "čtvrtky" jsem dostal od kamaráda - syna F. Šišláka. Zpočátku jsem hrál - nehrál za skříní v koutu ložnice. Když rodiče viděli, že o housle mám opravdový zájem, zajistili mi výuku u učitele Bedřicha Voltnera. Další základy hry na housle jsem získal až při studiu na škole v Kroměříži. Zde jsem během studia hrál ve studentské hudecké muzice s primášem Mirkem Vlkojanem. Také na vojnu k pohraniční stráži rukovaly se mnou. V důstojnické škole v Bruntále jsme dali dohromady cimbálovou muziku a jezdili po okolních obcích na různá kulturní vystoupení. Po vojně jsem jako učitel nastoupil na školu v Březové a po roce jsem přesídlil na dvojtřídní národní školu v Lopeníku - Březovsku. V uherskobrodské Olšavě jsem v letech 1963 až 1969 hrál terc, kontry a u písní a tanců z Kopanic i prim. Tady jsem poznal i svoji manželku Marii. Náš společný zájem o folklor se přenesl i na děti - syna Mariána i dcery Janu a Štěpánku. Všechny už od mateřské školy tančily a zpívaly v dětském souboru Kopaničárku. Marián později začal hrát a u muziky zůstal dodnes. Jako zpěvák jsem nahrál písně z Kopanic v Čs. rozhlasu Brno nejen s Olšavou, ale také s BROLNem. Významnou měrou (výběr, úprava písní, průvodní slovo) jsem se v roce 1999 podílel na vydání prvního CD písní z Kopanic s názvem Okolo Hrozenka.
Od roku 1969, kdy jsme se přestěhovali do Starého Hrozenkova, se s manželkou věnujeme souboru Kopaničár; já jako umělecký vedoucí a primáš hudecké muziky, moje žena jako choreografka a vedoucí taneční složky. Od roku 1975 vedeme společně i dětský folklorní soubor Kopaničárek. Pro oba soubory připravujeme s manželkou Marií všechna vystoupení a pásma.
Lásku k lidové písni a hudbě jsem zdědil po rodičích a zůstane mi po celý můj život. A jsem rád, že mám v tomto směru následovníky ve svých dětech, vnoučatech i v řadě mladých z našich souborů.

SOUVISEJÍCÍ TISKOVÉ ZPRÁVY A ČLÁNKY

Zveřejněno 30.11.2005 v 23:59 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA