Znát svoji cenu! Těmito slovy nadepsal František Synek svoji polemickou stať. Netáže se. Větu staví jako imperativ. Je jistě dobré, když si početná obec folklorních nadšenců stanoví svoji cenu. Je tu však jiná otázka - jestli jí to bude něco platné. Zda na trhu kulturních hodnot i pahodnot bude v takovém případě o její zboží ještě zájem. Používám těchto termínů proto, že byť cílem činnosti všech, kteří tancují v souborech, soubory vedou nebo organizují festivaly, není přímo zboží, ve chvíli, kdy produkt své činnosti nabízejí za peníze, zboží to je, ať chtějí, nebo nechtějí. Ve volném trhu je třeba počítat s konkurencí, se zákonem nabídky a poptávky, s potřebou reklamy atd. atd.

Stanovit cenu si mohou ti, kteří mají předpoklady na volném trhu uspět, jejichž produkt má dlouhodobě stálou či rostoucí kvalitu, kteří si vybudovali přitažlivé image a naklonili si mediální scénu... Patrně nikdo z nás nebude zpochybňovat honoráře Jarmily Šulákové nebo Jiřího Pavlici, a to nejen z důvodů morálního nároku, ale také z toho, že o produkt profesionální kvality, který nabízejí, prostě je na trhu zájem.

Většina souborů nemá předpoklady, a bohudíky, ani úmysl uspět na volném trhu. Svoji činnost vnímají především jako způsob seberealizace a v mnoha případech i jako hledání hlubšího smyslu lidského života v prostředí hodnot utvářených a prověřených historickou kontinuitou a skýtajících možnost estetického prožitku a tvorby. Je jistě krásný a povzbuzující pocit dostat honorář za vystoupení a nikdo se jej nebude zříkat. Není nijak nemravné o honoráři s pořadateli či organizátory hovořit, dopředu jej stanovit a jakkoliv o něm licitovat. Na druhé straně by se neměl stát podmínkou činnosti a otázky kolem peněz - pokud se nedotýkají třeba samy existence souboru - by neměly být zásadním tématem. Je ovšem štěstí, když soubor má ve svých řadách zdatného manažera, který dokáže vymámit z jalové krávy tele. Takového je třeba si vážit, podstrojovat mu a nechat jej obletovat nejpěknějšími tanečnicemi. Takový jedinec může být v ekonomickém ohledu pro kolektiv velkým přínosem.

Pokud však takového manažera soubor nemá, žádná hrůza. K nejpěknějším chvílím z mého působení v souboru Vlčnovjan patřilo, když jsme dostali po vystoupení demižón vína, vydali se do vlčnovských búd a tam někdy i do ranního svítání sdíleli společně krásný pocit sounáležitosti, vztahu k dědině, ke kraji, k vínu, k sobě navzájem... prostě k životu.

Moje více než třicetiletá spolupráce (coby autora programů a při předsednictví programové rady) s pořadateli národopisných slavností s jízdou králů ve Vlčnově nebyla nikdy sjednávána za předem stanovenou úplatu. Symbolická finanční odměna se však našla vždy a pro všechny, kteří se na slavnostech podíleli, ať již šlo o technický personál, programové pracovníky nebo vedoucí souborů. Přesto se cítím tím životem ve folkloru bohatě obdarován, více, nežli se dá v penězích vyjádřit. Jde o bohaté životní zkušenosti a prožitky, které ovlivnily mé profesní zaměření a mé vnímání lidí a světa kolem mne. Kdybych mohl jít životem znovu, pak tuto část svého bytí bych rozhodně nechtěl vynechat.

Jsem rád, že tomu tak bylo. Jsem rád, že tomu tak mnohde je. A je mi opravdu líto, že tomu tak stále častěji není...

Přenos této definice obsahu pojmu do vyjádření činnosti folklorního souboru zavádí folklor, a tedy významný jev lidové kultury do úplně jiné pozice, a to do kategorie masové kultury.

Nic nového pod sluncem, podle mého názoru právě naší vehementní snahou prosadit se činností souboru do prostředků masové komunikace (natočit CD, účastnit se významného festivalu, zorganizovat divácky i finančně úspěšný festival či společensko-kulturní akci), naše snažení dostává jiný háv než folklorní. Neboť toto všechno jsou prostředky a atributy masové kultury.

Právě v tomto duchu budu rozvíjet své kritické soudy, abych trochu přispěl k pročištění postojů, nebo na druhé straně poukázal na mnoho vlivů, které do folkloru vstupují a které musíme, ač nám dosavadní praxe, zkušenosti, morálka, i naše obava o budoucnost brání, akceptovat.

V této chvíli plakat, že nám nikdo nechce platit za účinkování, resp. že si všichni myslí, že to rádi a s chutí děláme zadarmo, je jenom potvrzení toho, jak nesprávně se všichni orientujeme nejen v obsahu pojmů a jak špatná východiska ke změně máme.

Masová kultura se řídí jinými pravidly než kulturní aktivity, než spolková organizovaná činnost, a už úplně jiná pravidla s totálně jiným obsahem má tradiční lidová kultura. Ta první se především řídí penězi.

Vůbec nemám chuť k poučování, je to stále kolem dokola, kdy se vymezuje rozdílnost tradičního - dejme tomu autentického folkloru, a současného stylizovaného - dejme tomu scénického folkloru ze všech možných úhlů a všemi prostředky. Věřím, že v jiném čase budu moci se k tomuto tématu vrátit také. V této chvíli však jde o peníze. O peníze ve folkloru. O peníze pro folklor? O peníze pro soubor a jeho činnost? I takto je důležité se dívat na fenomén kulturní aktivity, kam, jak si můžete povšimnout, činnost folklorních souborů řadím.

Dobře, usilujme o zhodnocení naší činnosti (práce?). František Synek si rozpor ve vlastních slovech uvědomuje, ale ne důsledně odděluje, ač právě v tomto rozporu je jednoznačné vysvětlení našeho tápání. Peníze ano či ne?

Chápeme-li však činnost jako hobby, jako koníček, jako využití volného času, jako aktivitu, která nám přináší uspokojení, která nás obohacuje (namítáte, že i práce nás obohacuje a přináší nám uspokojení), která zachovává kontinuitu našeho bytí (jak vznešená myšlenka!), je odměna za tuto činnost chápána v jiné dimenzi, než odměna za práci. Právě tím, že jsme dosud uplatňovali právě toto chápání naší práce (a já jsem v roli choreografa a uměleckého šéfa folklorního souboru po celou dobu zastával názor, že chodím do práce a naše výsledky jsou výsledky práce a ne činnosti), budeme mít ještě dlouho co dělat, než se naše okolí nechá přesvědčit, že je to jinak než dosud. Pokud sami změníme své postoje a změnu budeme vždy a všude prosazovat. Úplně nejlépe by bylo, kdyby se folklorní žánr (pokud se Vám nelíbí toto označení - o co jiného jde v kontextu masové kultury?) začal hodnotit stejně, jako ostatní žánry v tomto původním označení smyslu slova.

Vrátíme-li se zpátky k ohodnocení scénického vystoupení folklorního souboru, nebo jeho celkové účasti na festivalu, akci apod., vždy bude záležet nejen na obecně přijaté (podle jakého kritéria - podle výsledků na soutěžích či přehlídkách, hodnocených neodborníky, podle místa působení, kde sídlo souboru ve folklorně "uznávaném" regionu dává apriori "hodnotu" a následně by mělo určit cenu představení, nebo podle toho, jak jsou placené ostatní soubory - formace v ostatních kulturních žánrech?) hodnotě žánru, ale na mnoha dalších okolnostech a vlivech, které zpravidla s kvalitou = hodnotou nemají nic společného.

Všichni víme, že od doby, kdy se vytvářely základy masové kultury, a když to přeženu, tak už od vynálezu knihtisku záleželo na vkusu, který se formoval podle vzoru, jenž měl možnost se prosadit, kterého prosadili, jehož z nějakých důvodů (psychologických, sociálních, kulturních, a já nevím jakých dalších) kulturní a společenské okolí přijalo a mělo za to, že tuto knihu by mělo číst, tuto věc si na sebe koupit, tuto písničku poslouchat a koupit si a takto se oblékat či chovat.

Na příkladu současných holčičích a klučičích hudebních kapel a alespoň minimální znalosti o původu a důvodu vzniku takových formací snad tento základní fenomén masové kultury dokáže každý sám posoudit.

A tak je to dnes i s folklorem na jevišti.Pokud producent, objednavatel, pořadatel nebude mít jistotu, že na vaše vystoupení přijdou diváci a pořad zaplatí, nabídne Vám zprostředkování zdarma, za symbolickou odměnu, večeři, nebo Váš pořad zruší.

Všichni přece ví, že zákon poptávky je základním zákonem obchodu. Máš-li vyšší cenu, resp. myslíš-li si, že máš vyšší cenu, než za jakou se prodáváš, máš dvě možnosti. Odmítnout, nebo si o vyšší cenu říci a prokázat - argumenty jistě seženeš, proč máš vyšší cenu.V obchodě je nade vše nadřazen zákon nabídky a poptávky a chovat se takto v oblasti, kdy nevíme, zda pracujeme, nebo činíme, pokládám za anachronismus a nepochopení a neznalost pozice na trhu - zůstaneme-li v intencích obchodu.

Jiná věc je, jedná-li se o regionální zájem radnice, kulturní instituce. Nemůžeme ale představitelům měst a obcí přesně v přepočtu na peníze vyjadřovat naši cenu! Jsem si jist, že si všichni uvědomují důležitost činnosti v oblasti všech kulturních aktivit. Nepatří tam přece jen folklor, zas tak namyšlení být nemůžeme. Měli bychom vycházet z diskuse s pořadatelem, ze znalosti prostředí a také na základě našeho sebevědomí.A také z diskuse, kterou šéfredaktor časopisu Folklor s očekáváním velmi podnětné a bouřlivé reakce svým pilotním článkem vyvolá.

Nehoruji za práci zdarma. Mám jako organizátor mezinárodních festivalů úplně stejnou pozici jako F. Synek. Dokonce jsem téma: Jako amatér se necítím a jako profesionál zadarmo dělat nechci! na jednom z ročníků FEDO (zlínský Festival dechových orchestrů - pozn. red.) svého času apeloval na kolegy ve štábu, aby přehodnotili svůj vztah k sestavování rozpočtu. Když však po festivalu přicházejí neplánované a zvýšené platby a původně slíbené sponzorské dary zůstaly na papíře, na jeho organizátory vždy zůstanou paběrky, někdy také nic - nebo třesavka, aby už žádná faktura nepřišla a já nemusel doplácet z rodinného rozpočtu...

Naučme se říkat si o odměnu! Není na tom nic špatného. A naučme se znát cenu na trhu. Je to důležité při sjednávání zahraničních turné, při vyjednávání příspěvků na dopravu, které mnohdy nahrazují honorář. Na našem, českém trhu však naše pozice je velmi vratká, nedoceněná a nízká.Přál bych čtenářům znát například odměnu prezidenta zlínského dětského filmového festivalu. Jedná se v tomto případě opravdu o finanční vyjádření hodnoty? Práce, statusu festivalu?Jistě mi dáte za pravdu, že být vedoucím souboru, resp. prezidentem festivalu, znamená v regionálním chápání dosažení určitého sociálního statusu. Tato pozice vyjadřuje více méně respekt okolí. Podpořit tento sociální status ohodnocením ve formě finančního vyjádření bude určitě možné ve chvíli, kdy obec, město, kulturní instituce uzná tento status a zastupitelstvo, složené ze suverénních osobností, bez závisti a se znalostí věci nebude váhat při schvalování rozpočtu akce - festivalu, návrh na odměnu prezidenta (souboru i jeho vedoucího) zařadit do rozpočtu.

Podle mého mínění není problém prosadit ohodnocení tam, kde případný organizátor - město, státní instituce, soukromý subjekt apod. - již má zkušenost s organizací podobné akce, již dříve pro něj pracovala např. programová rada nebo reklamní agentura. U těchto agentur jsou takto připravované rozpočty, tj. s odměnami, resp. adekvátními honoráři pro organizátory bez jakékoliv diskuse.

A k muzikantům?Znám muziky, které si u jednoho pořadatele řeknou dvacet tisíc a u druhého si neřeknou víc než čtyři a půl za úplně stejný rozsah produkce, ba mnohdy větší. Věřte, není to o naší ceně. Je třeba znát trh. A znám jejich argumenty, že oni se učili hrát devět let v hudebce, že musí denně trénovat, že nástroj stojí třicet tisíc, že tanečník přijde a za rok tancuje a že nic moc trénovat nemusí...Chovejme se jako oni, pokud nám to náš objednavatel bude akceptovat! Je jiné řešení?S vědomím, že narušuji ustálené soudy, ale s maximální pokorou a úctou ke všem svým kolegům organizátorům, šéfům souborů i tanečníkům

Na začátku byl folklor (abych postupoval v intencích článku Františka Synka v ČF 1/2001 s.16 an.) a láska. A bylo té lásky tolik, že ten začátek trval 25 let! Potom teprve jsem se ohlédl. Ohlédl jsem se za sebe, podíval kolem, Zjistil jsem, že ostatní na mně pohlížejí jako na vola - přirozeně jsem zpomalil. Co je to mezi mými kamarády, co je to mezi lidmi? Že by peníze? Dozajista! Teprve nyní jsem se zamyslel, no a postupně mi i ostatní doložili, že peníze jsou i pro filantropicky smýšlejícího idealistu potřebné.

Z tohoto krátkého uvažování nahlas (a omlouvám se za styl) vyplývá, že je dobře, že člověk má hodně lásky k lidem a je schopen jim dát kus svého talentu a píle a zdraví a i peněz ze svého - přesto na začátku dobře uzavřená smlouva dává oběma stranám klid k uskutečnění i těch odvážnějších cílů, šetří naše domovy a nervy všech. Výsledkem je radost. A to je dobře!

Velice se mně líbí pilotní polemický příspěvek Františka Synka a také velice rád reaguji svojí troškou do mlýna. U příležitosti setkání na VI. valné hromadě FoS ČR v Praze jsem na toto téma již s šéfredaktorem časopisu hovořil velice nevázaně a řekl bych, že i velice kriticky. Vyprávěl jsem mu, jak to děláme v našem souboru, jak si vyděláváme na své živobytí a materiálové zajištění. Nyní to budu vyprávět i Vám.

Nejprve ale malé ohlédnutí: za 43 roky trvání souboru od jeho založení roku 1958 soubor dostal od "státu" tehdy deset let staré kroje, pro vybavení deseti tanečnic a deseti tanečníků. Finanční dotace byly souboru připsány v celkové výši 17.000,- Kč. Roku 1973 to bylo 5.000,- Kč a o devět let později (r. 1982) ve výši 10.000,- Kč. V roce 1990 jsem soubor Krkonošský horal převzal po svojí matce a první naší starostí bylo, jak sehnat peníze na činnost. Psali jsme s manželkou různé žádosti na všechna možná místa, orgány a instituce, ale bylo to zbytečné. Potom začala móda sponzorů, tudíž jsme se rozeběhli za nimi. Obešli jsme šedesát firem (!) s natištěnými prosbami, propagačním materiálem i návrhy užití reklam a propagace těch daných firem. Podařilo se nám "nahrabat" opravdové bohatství v hodnotě 5.500,- Kč. Do roku 1994 jsme peníze nemohli nikde nabýt, takže naší jedinou možností bylo, dávat na hromádku každý měsíc ze svého platu nějaké prostředky a "vzorem" nám byli předlistopadoví komunisté, podle kterých jsme vypočítali i výši příspěvků, a to dle výše platů! To byla bomba! Měsíčně jsme dostali do pokladny asi tři až čtyři tisíce korun. Všechny prostředky se naprosto do haléře využily na činnost souboru, především na nákup látek, pentlí a bot, abychom doplnili krojové vybavení všech členů, kterých docela přibylo. Něco bylo dáváno na placení nákladů na dopravu, co chybělo, platili si členové sami. Tento rok (1994) se nám ozval jednou v září veliký špindlerovský hotel, že tam mají jakési sezení vědátorů z celého světa a že chtějí folklor našich hor viděti. V tomto okamžiku se zapojil obchodní duch mojí manželky (je prodavačka) a jako jednatelka souboru začala jednat! S vážným "ksichtem" do druhého telefonu v bytě (my vždy o souborových věcech jednáme dvěma telefony) začala hovořit o veliké náročnosti našeho souboru, který je početný atd. atp. Posléze řekla, že náš honorář činí 4.000,- Kč za hodinu produkce, včetně nákladů na dopravu a stravu. Z druhé strany to bylo požehnáno a tím byl učiněn základ naším obchodním jednáním. Na tomto vystoupení jsme se líbili a to znamenalo doporučení i u jiných objednavatelů a do konce příštího jara jsme na našem účtu měli 68.000,- Kč. Rok 1995 byl v organizaci souboru přelomem, neboť jsme založili občanské sdružení, běžný účet u banky a poprvé vyjeli na "čumandu" do Strážnice, kde jsme se promenádovali v naších doplněných krojích a veškeré náklady byly hrazeny již z tohoto našeho účtu. Vzhledem k inflaci a nestabilitě koruny jsme na závěr milénia honorář povýšili na kulatou sumičku 5.000,- Kč za hodinu produkce, což nám jistě nějaký čas vydrží. Ještě podotknu, že máme-li vystoupení v našem městě, konáme ho bez poplatku, neboť město Vrchlabí nám umožňuje nácvik v jeho zařízení a nežádá úhrady za světlo, plochu, otop apod. I toto je dobrá trefa. Rovněž nežádáme honorář za vystoupení v dědinách a vískách našich hor, kam pravidelně jezdíme v letních měsících "vracet folklor obyvatelům". Velice často se nám totiž stává, že se na horském hotelu najde návštěvník z Německa a říká nám, že nás zná z Baunatalu nebo Erfurthu, ale pan Vondra ze Štěpanic nás ještě neviděl a když v jeho vsi tančíme Štěpanickej šejdovec, tak čučí s odeuřenou deržkou a plácá jak pominutej.

Přátelé, náš způsob hospodaření nás dovedl tak daleko za pět let vedení účtu, že jsme si do krojové výbavy souboru dovolili investovat více než 150.000,- Kč, koupili jsme si na splátky malý autobus a Š 1203 - minibus, rozšířili jsme si zvukovou aparaturu a dokoupili různé mikrofony a jiné ty doplňky, kterým já nerozumím. Soubor je naprosto soběstačný, od nikoho nic nepotřebujeme, vše si pořizujeme sami, snad jediné nám chybí a to je přímluva, dobré slovo, abychom měli styky se zahraničím jako jiní a nemuseli se vtírat svojí soukromou cestou. Pouze toto nám chybí a to vše proto, že známe svojí cenu!

Každý má právo znát cenu své práce a také jí vyžadovat! Od začátku devadesátých let neslyším nic jiného, než že zadarmo ani kuře nehrabe. Tak proč by soubor zadarmo tančil a zpíval? František Synek píše ten článek velice dobře, ale je třeba ho i dobře přečíst. Raději několikráte! A potom je dobré napsat svojí reakci a podělit se s ostatními čtenáři Folkloru.

Na závěr ještě dokončím své počty z úvodu tohoto článku. Jistě jste si všimli, že píši o 17.000,- Kč dotací, ale popsal jsem pouhých 15.000,- korun. Ano, ty chybějící 2.000,- jsem podepsal jako přijaté dva dny před revolucí roku 1989, a když jsem je šel urgovat, tak mě bylo řečeno, že to již neplatí, že okres stáhnul veškeré vyplácení atd. Sakra, něco mě to připomíná! Ale to zase až někdy příště.