Nedávno jsem jako redaktor Folkloru sestavil jakási pravidla pro dopisovatele časopisu Folklor, ale i pro přispěvatele do zdejší webové diskuse. A odeslal je s žádostí o případné doplnění, aby byla vyvěšena v Aktualitách. Nevím, co brání tomu, aby byla tato pravidla, která mají hlavně získat nové dopisovatele, zveřejněna, ale o tom nechci psát. Jen mě v té souvislosti napadlo, že tam hájím stanovisko, že každý, kdo přispěje do diskuse, by měl sledovat i reakce na svůj názor, a měl by se čelem k reakcím postavit. A přitom jsem si vzpomněl, že sám jsem z jedné staré diskuse vycouval a nechal ji přes rok u ledu. A tak ten svůj dluh chci zprovodit ze světa.
R. Rebele. Neodpovídal jsem, protože se s anonymy, schovávajícími se za smyšlená jména, nebavím. Kdyby tam byl email, odpověděl bych ti přímo. Ale máš pravdu. Dnes bych svůj příspěvek napsal jinak. Přiznávám, každému je líto, když už nemůže dělat ani spolupracovat na něčem, co mu bylo blízké. Vyškovská organizace možná nebyla zkostnatělá, ale přežila nakonec jen pár měsíců. Naštěstí přežila Rožnovská valaška. Kritéria CIOFF už dávno nesplňuje, o což jsem se tolik snažil a dařilo se to. Ale loni prý byla senzační - hlavně díky oslavám Ondráše. Blahopřeji. Všichni si ji pochvalovali.
Věřím, že i ty, Rebele, jsi svůj postoj přehodnotil, a že už jsi stihl pochopit, že jsem nikomu škodit nechtěl. Jen jsem napsal, co jsem cítil. A něco z toho byla snad i pravda, která se potvrdila, nejen můj subjektivní pohled na věc. Klidně napiš přímo mně, já se podepisuju vždycky, buď jménem, nebo nickem. A adresu připojuji taky vždycky.

Pan Dekan je uražený ješita, který zrušením zkostnatělé a nefungující organizace, kterou Centrum kultury AČR v Praze bezesporu bylo, přišel o práci. Podle toho vypadají jeho příspěvky: pouze kritizuje a štve lidi proti nástupnické organizaci a zasévá tak sémě nedůvěry v subjektech, se kterými vyškovské centrum kultury spolupracuje.

Téměř tři týdny po festivalu (29.6.) pouze 12 fotografií mapovalo na těchto stránkách jubilejní 10. ročník folklorního festivalu, který má v názvu slovo mezinárodní a tři roky se pyšní svým přidruženým členstvím v ČNS CIOFF, a hlásí se tedy k ideám této významné mezinárodní organizace spolupracující s UNESCO. Ani nyní, více než čtyři měsíce po skončení akce, se nedovídáme o nic více. Žádné zhodnocení, žádné konkrétní informace! Proč?
To, že festivalu nepřálo počasí (10. ročník vypršel, i když zdaleka ne tolik, jako jeho 5. ročník v roce 1997), zřejmě není ten pravý důvod, proč ke slovnímu zhodnocení nedošlo. Počasí čas od času ohrozí každou akci koncipovanou na scény pod širým nebem. Festivalům pořádaným v areálu Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm se to může přihodit tím spíš, že skanzen i město mají jen velice omezené možnosti plnohodnotné "suché" varianty. Tam tedy pes zakopaný není. Protože vývoj a formování tohoto festivalu důvěrně znám, mohu se domnívat, že příčina, proč se větší měrou o jubileu Rožnovské valašky nereferuje, vězí v něčem jiném.
Jako autor dramaturgických plánů Rožnovské valašky (poslední byla zpracována do r. 2003) i původních návrhů, jak by mohl vypadat jubilejní desátý ročník, spatřuji první důvod v tom, že noví organizátoři se od po léta budované koncepce odchýlilo. A to i přes to, že v novém organizačním týmu zůstalo několik zkušených členů programové komise z dřívějška. Zachovány zůstaly jen přehlídky vojenských souborů (ovšem bez avizovaného tématického zaměření), přehlídka dětských zpěváčků Skřivánčí trylky a Armádní Prameny. Zcela se rezignovalo na zahraniční účast (jen se neúměrně posílila účast slovenských souborů, což se mi jeví zbytečné, zejména má-li v Rožnově své domovské právo i festival slovenských souborů Jánošíkův dukát jen o několik týdnů později) a některé projekty, které byly Valašce vlastní (např. Erotika v lidové písni) nebo se dlouhodobě připravovaly (např. multiakční projekt Balady - lidové balady v podání souborů zasazený do koloritu vytvářeného bojovými akcemi historických šermířů a dobových military klubů). Co se ovšem konečně podařilo, bylo dlouhodobě zvažované posílení vojenského koloritu armádního festivalu účastí vojáků v dobových uniformách, pohříchu ovšem využívaných jenom jako "stafáž".
Druhou, a to dosti drahou chybou, byla megalomanská touha přivézt do Rožnova na zahajovací představení Lúčnicu. Každému zkušenému organizátorovi muselo být předem jasné, že skanzen ani město není schopno poskytnout vystoupení Lúčnice potřebné technické zázemí, o náhradní "suché" variantě nemluvě. I z dramaturgického hlediska tento záměr neměl opodstatnění. A i kdyby se představení uskutečnilo, nezapadlo by organicky do smyslu a poslání Valašky. Byla to pompézní podbízovost, která by jistě byla pro diváky UDÁLOSTÍ, ale co víc? Odvolání programu Lúčnice kvůli počasí pak mohlo vyvolat dojem, že se jednalo jen o propagační tah. A těch smluvních cca 160 000,- Kč, co tato legrácka stála a za které mohly být pozvány čtyři pět zahraničních souborů, vylétlo komínem.
A poslední, a to výraznou chybu vidím v tom, jak bylo jubileum pojato společensky. Jaképak jubileum, jakápak sumarizace a uzavření jedné významné etapy festivalu, což k jubilejím nezvratně patří, když na ně nebyli pozváni ti, kteří předchozích devět let festival řídili a určovali jeho podobu. Nikdo z bývalých ředitelů a významných osobností lektorského sboru. Dokonce bylo zřejmé, že jejich účast je nežádoucí.
Nemyslím, že desátý ročník festivalu dopadl v rámci možností špatně. Jen nebyl uzavřením a shrnutím prvního decennia, spíš se dostal někam k počátkům, k hledání své podoby. Ale pak se nemusel jmenovat Rožnovská valaška, jejíž podoba v dramaturgických plánech dávno vykristalizovala.
(Poznámka pro nezasvěcené: ke zmíněnému narušení kontinuity došlo zrušením instituce Centrum kultury AČR Praha - bývalého hlavního organizátora, a vznikem Centra kultury AČR Vyškov ve zcela odlišném personálním obsazení.)