Ráda bych se s Vámi podělila o velmi zajímavý zážitek, který jsem prožila jedno slunečné pondělní a velmi časné ráno.
Nový den na přerovském vlakovém nádraží teprve začínal nabírat na tempu, houkající vlaky přijížděly a odjížděly, lidé nastupovali a vystupovali a až na výjimky všichni spěchali. Mezi těmito spěchajícími, vesměs tmavě oblečenými postavami, probleskovala běl nažehlených zástěr, sukní a rukávců. Ty patřily postávajícím skupinkám uslzených Hanaček, ale i starším Hanákům, kteří měli naprosto jasně vepsáno ve tváři, že dnešní vojna už dávno není to, co to bývalo...
Co se tu vlastně dělo? To soubor Haná vyprovázel svého sólového tanečníka Tomáše "Dochtora" na vojnu. Na prvním nástupišti utvořili krojovaní hlouček a uprostřed něho seděl na židli ještě dlouhovlasý Tomáš a čekal, až mu nad hlavou zacvakají ostré nůžky paní kadeřnice. Ženská část souboru se i přes zjevné pohnutí snažila zpívat písničky jako např. Eště je, eště je na Plumlově míra... V Tovačově pěkny pole... nebo Daleká šeroká... Mužská část spíš dodávala odvahu a nejen dobrými radami, ale i pohárkem bílého. Lesklé nůžky se však daly hbitě do práce. Zakously se nemilosrdně do bohatých, černých Tomášových vlasů. Kadeře se bránily a sváděly svůj poslední, marný a předem prohraný boj. Už s prvním vlnitým pramenem, který padal k zemi, se v nejednom oku zatřpytila horká slza. Slova písniček se začala ještě více zadrhávat a jen obtížně se dostávala ven. Bylo slyšet i tlumené, vlhkými kapesníky dušené vzlyky.
A v tom kolem projížděl rychlík příznačného jména - Šohaj, do kterého už od Břeclavi nasedali hoši, kteří měli podobný rok života před sebou. Vzájemné sympatie ve formě povzbudivých výkřiků, bujarého zdravení nebo nabídnutí opentleného demižónku na sebe nenechaly dlouho čekat. Najednou se však ozval hvizd výpravčího a Hanáci mohli už jen mávat vyšívanými šátky svému ostříhanému a teď již v civilu oblečenému souborákovi, který celý rok nebude chodit na taneční zkoušky a ani na naše vystoupení.
