Obrazně řečeno, ten zpěvník se ve Vlastině rodině předává od nepaměti. Jako vynikající zpěvačka se totiž narodila už Vlastina maminka a dobrým zpěvákem byl i její dědo, jak se ve Strání říká dědečkovi, a mnohá její teta.

Ten zpěvník, který si v rodině odkazují, přitom není ledajaký. Pozůstává z písní vykvetlých na straňanských loukách a polích či přivezených formany ze zdejších hlubokých lesů. Zpívá se v nich o touhách i zklamáních, pomocí nich se přivolává i zaklíná milý, oplakává zelený vínek, bez místních písní by se nevěsta nemohla začepit, mládenec by nemohl odejít na vojnu, ani by se nemohla uskutečnit zdejší obchůzka fašančárů. Taneční zábavy by byly bez jadrných popěvků k místní sedlácké, koscům na loukách by chyběl rytmus, ženám na tanečních zábavách odvaha vyzpívat o svém žalu, přadlenám by se za dlouhých adventních večerů zastavoval kolovrátek, matky by nevěděly jak uspat nemluvňata, nevěsta by si nepřenesla peřiny, hody by byly bez stárka a mládka, Vánoce by byly bez koled, život by byl bez rýmu, erotika by nebyla zjemněna melodií, mrtvým by nebylo při čem zatlačit oči a ponocný by možná zaspal.

To všechno věděly sudičky, které Vlastě zpěvník odkázaly. A byly štědré, oproti zpěvníkům z jiných vesnic je totiž neobyčejně pestrý a obsáhlý. Jenom balad kolik je v něm ukryto.
Když jsem zapisoval balady u Vlastiny matky, napočítal jsem, že jich má v paměti kolem osmdesáti a že těch ostatních písní zná na tři sta, ale to jsou samozřejmě jen počty povrchní, skutečného stavu se člověk dopočítat nemůže, protože píseň je jako pták, někde usedne, aby zas někdy vylétla, a to odvisí od radosti i smutku, a radost a smutek se dají zachycovat, jenom když se projevují.

Vlastě vedle písňové paměti daly sudičky do vínku i něžný alt, cit pro přednes a výběr písně a navíc ženský půvab. Vlasta jejich dary nepromarnila, naopak, vyrostla v jednu z nejvýraznějších moravských zpěvaček lidových písní a zpívá jí to podmanivě dodnes.
Když Vlasta vzpomíná na své dětství, vypráví, že nejvíce písní se naučila od své matky a že vlastně nebylo příležitosti, při které by její matka nezpívala. Ve filmu Zpěvačky z pomezí, který je o nich obou, prozradila, že když třeba maminka dojila krávu a kráva ji něco "porobila", tak si to s tou krávou na místě "vyrídila" a v baladě pokračovala od místa, kde předtím přestala, ve stejném rytmu i melodii.
Vlastiny zpěvní příležitosti již byly jiné, než byly ty matčiny, Vlasta měla štěstí, že si jí všiml primáš Staněk z Hradišťanu, který z ní udělal profilovou souborovou zpěvačku, na druhé straně měl vlastně štěstí i sám Hradišťan, kterému Vlasta po 14 let sloužila. Vlasta v Hradišťanu působila od roku 1957. Nebylo jednoduché dojíždět ze Strání do Uherského Hradiště, když na vzdálenost je přes 30 km a na čas to bylo náročné ještě více. Ale zas bylo hodně zážitků - jímavých i úsměvných. Vlasta při jedné besedě prozradila, jak ji jednou otec, který byl stolařem, poprosil, aby mu v někdejší nedostupné kapitalistické cizině, kam kdysi mohly jen některé soubory písní a tanců, koupila list na cirkulárku, a chtěl, aby to byla alespoň osmdesátka a ze švédské oceli, a Vlasta tu pilu skutečně koupila a pak to nesnadně uložitelné a nebezpečné břemeno musela po celý zahraniční zájezd opatrovat.

Vlasta působila či spolupracovala s celou řadou souborů, například i s brodskou Olšavou. Významné bylo zejména její účinkování v BROLNu, které bylo již skutečně na profesionální úrovni a jež se do Vlastina života zapsalo neobyčejně hluboko. Do BROLNu Vlastu přivedl Slávek Jakubíček, který pro ni upravil řadu místních a kopaničářských písní, a vedle něho Vlasta hodně vzpomíná i na spolupráci s primáši Bohumilem Smejkalem a Jindřichem Hovorkou.

Kromě souborů přespolních, které pracovaly již na poměrně dobré organizační úrovni, Vlasta od počátku spolupracovala i se souborem z její rodné vesnice - straňanskou Javorinou. S úsměvem dodnes vzpomíná zejména na cesty na folklorní festival do Strážnice, kam nikdy nepřijeli včas, protože autobus sbíral členy souboru po cestě a nejednou se někomu musela pomoct shodit "fůra" sena, anebo se čekalo, až si dotyčný někde vypůjčí širák či boty.

Vlastinou zásluhou se ve Strání vytvořil i ženský pěvecký sbor, který na folklorních vystoupeních patřil a dodnes patří k tomu nejryzejšímu a nejlepšímu. A tak je to i s jejími sólovými písňovými vystoupeními, které ať již jako živá vystoupení či rozhlasové záznamy, anebo jako nahrávky na záznamových médiích patřily vždy k perlám.

A ještě jednu Vlastinu vlastnost obdivuji, a tou je skromnost. Byť fenomenální zpěvačka, okouzlovala svou skromností při každém setkání na pódiích i ve všedním životě, například i jako malérečka skla. Dodnes se ve sklárně ve Květné vypráví, jak se za Vlastiných časů v malírně skláren nejen malovalo, ale i krásně zpívalo.

Co Vlastu očividně těší, je, že má ten pomyslný písňový zpěvník darovaný do kolébky komu odevzdat. Její dcera Anička založila a vede ve Strání dětskou cimbálovou muziku Husličky a určitě daleko od stromu s písňovým ovocem nepadnou ani její dvě vnučky a dva vnuci.
Hodně písňového ovoce Vlasta zaštěpila pro budoucnost. Jako ten zahradníček z místní písně, který štěpoval jabloně na Nové hore, pod kterou si Vlasta se svým manželem Josefem postavili dům.

V pátek 28. února se na počest Vlastiných narozenin uskutečnil v kulturním domě ve Květné koncert Zahrajte ni hudci. Vlastě zahráli hudci ze Strání i z BROLNu a přišli zazpívat i její kamarádi. Její manžel Josef, který koncert připravil, ji zavinšoval písničkou: Když sem k vám má milá chodívával, já sem si chodníček znamenával, červené a bílé sem růže sázel, když sem tě, má milá, doprovázel.

Růží ten večer Vlasta dostala po právu "neurekom" i od svých příznivců, kamarádů a diváků.