Přitahovalo je charisma její činnosti. Potřebovala k ní početný aparát, z něhož si každý bral pro sebe, co v jeho životě scházelo, na oplátku vkládal vše, co měl. Někdy by se byl bez ní ani nedozvěděl, co v sobě nosí. Zejména pro mladé měla velkou přitažlivost, objevovali v jejím zorném úhlu rozmanitost vidění tohoto světa, škálu lidských emocí a postojů, s nimiž se mohli ztotožnit nebo je odmítnout.

Jejím vyjadřovacím způsobem byl pohyb, taneční, výrazný, razantní a plně sdělný, kterému rozuměli beze zbytku i lidé hovořící jinou řečí. Dovedla vyjádřit všechny odstíny emocí, od široké škály humoru po dramatické, vyhrocené a hraničící se smyslem lidského bytí. Intelekt ji bezpečně vedl k libretům, byť předtím zpracovaným již mnohokrát, nesoucím však vždy nový úhel pohledu. Nacházela je převážně v obsahu lidových písní, taneční jazyk byl přes veškerou originalitu český a charakteristický.

Opouštěla nás postupně, vytrácela se z našeho okruhu běžných starostí, do nějž dovedla v čase síly přinést třpyt, barevnost a odlišnost vidění světa. Měla dar nevšedního pohledu, nakažlivého vůči interpretům jejích choreografií i vůči divákům. Těm prvním byla vzácnou dárkyní smysluplné a nadějné seberealizace, těm druhým chvílí odlišné existence. Rozdávala radost všem věkovým kategoriím. Neměla nouzi o doplnění souboru, mladí se za ní sami táhli, starší se drželi do poslední chvíle, kterou jim realita poskytla. Rozuměla si se spoluautory, na nichž byla závislá, a měla na ně štěstí. Dovedla přijímat i nabízet. Osud jí nedal život bez komplikací, udržela si však právo vlastní vůle. Stala se legendou ještě za své existence v tomto světě. Do lidí vložila i svou budoucnost. Ponesou ji v sobě všichni, kteří s ní přišli do styku.

S Alenou Skálovou - Špačkovou jsme se rozloučili v kostele U Salvátora v Praze 10. února 2003.

[Editace článku: uživatel č. 372] Přehled návštěvnosti