|
Diskusní téma II - Něco málo o lektorech a choreografechČasopis folklor 2/04
Závěr našeho minulého povídání zněl ano soutěžení mezi folklorními soubory. Určitě je to možné a přínosné, ovšem forma soutěžní přehlídky může být různá, včetně následného ocenění a vyhodnocení. Při jednáních Koordinační rady pro folklor, složené ze zástupců strážnického Národního ústavu lidové kultury (název byl změněn od letošního Nového roku), odborného pracoviště IPOS - ARTAMA Praha a Folklorního sdružení ČR, byl přijat závěr, který dává zelenou přípravě nového cyklu výběrových přehlídek dospělých folklorních souborů se scénickou prezentací lidového tance. Je možné, že tak bude nastaven systém pravidelných přehlídek, jenž podnítí novou choreografickou tvorbu. Tady jsme však u prvního problému. Jak při hodnocení nahlížet na různé přístupy scénické práce s tanečním folklorem. Držet se tradice a původnímu lidovému prostředí bližších témat nebo vytvářet nové taneční kreace s prvky lidových tanců a taneční obrazy na určitá témata?
Myslím, že je třeba se oprostit od úzkoprsého posuzování a regionálního porovnávání "správnosti". Proč nastavovat nějaká měřítka či kategorie? Podle mých už letitých zkušeností není téměř nikdo schopen posoudit míru stylizace či přesnost interpretace regionálního materiálu právě proto, že folklor je ve své podstatě založen na meziosobní komunikaci, původních projevů (zapsaných či nějakým způsobem uchovaných) např. tanců z jedné dědiny může být klidně deset. Je tedy na schopnostech, znalostech a umění tvůrce, upravovatele, jak motiv, tanec či třeba obyčej nebo zvyk přenese na jeviště. K transformaci či změně dojde i interpretací jednotlivými aktéry, takže původní tanec může být úplně jiným tancem - záměrně i nezáměrně...
A přenosem na jeviště se z folklorního motivu stává svébytný útvar, na jehož uměleckých kvalitách - posuzováno pohledem scény - se podílí všichni spolutvůrci - tedy mimo choreografa (v prvním momentu především dramaturga) je to upravovatel hudby a stejně důležití jsou interpreti tance a hudby.
Už jsem se na stránkách Folkloru k tématu scénické stylizace či míry vyjádřil dříve: o kvalitě - tím mám na mysli především estetické prvky, vyrovnanost obsahu a formy, technickou dovednost, scénickou pravdivost, a teprve potom tzv. správnost podle folklorních kritérií, přece musí rozhodnout především DIVÁK. V případě soutěže diváka zastupuje porotce, který všechny atributy scénické práce zná, který má za sebou výsledky - tj. choreografie, který má také znalosti z mnoha okruhů a oborů, tj. včetně hudebních. Porotce tedy musí zákonitě mít v malíčku také obsah práce režiséra - kterým téměř zpravidla bývá choreograf díla, neboť režisér vytváří scénické dílo v celém komplexu, tedy nejen tanec a hudbu tanečního čísla. Také kompozici celého programu či pořadu, nasvícení, průvodní slovo, krojové vybavení či stylizaci kostýmů, atd., mnohdy i hudební aranžmá. Na jednoho (což bývá opravdu pravidlem, jak mnozí vedoucí souboru potvrdí) je toho opravdu moc.
Osobnost POROTCE bude tím atributem, který dodá váhu jeho hodnocení, jeho závěrům, jeho doporučením. Včetně jeho osobní odvahy zdůvodnit své závěry a hodnocení v diskusi, bez níž soutěže ani vyhlášení výsledků nebudou mít žádnou cenu.
A jejího nedostatku se po zkušenostech z minulých soutěží bojím nejvíce. Vy jste své řekli na jevišti, my jsme si řekli své teď, a spadla klec.
Choreograf silný v kramflecích regionální znalosti materiálu - tj. tance, hudby, kroje, zvyku - si určitě víc troufne na zpracování zvyků. U souborů s vyšší úrovní stylizace lze jednoznačně vystopovat širší úroveň vzdělání choreografa a motivy se rozrůstají či paradoxně zužují k přesnějšímu zacílení. Anebo k využití motivu - myšlenky - postavy - činnosti k taneční kreaci, od folkloru velmi vzdálené.
Přece se nebavíme o něčem neznámém. Vysoké stylizace jsou v podání SĹUKu z padesátých let, kdy Juraj Kubánka předešel dobu o desítky let, později také Štefan Nosáĺ u Lúčnice i ve SĹUKu. Ve vynikajících úpravách scénické hudby skladatelů, A. Moyzesa, Sv. Stračiny, T. Andrašovana a dalších. Vzpomeňme třeba nádheru Nosáĺových Pozdišovských hrnčiarov či Biele plti na Váhu. Ze současnosti jednoznačná jednička Martin Pacek a BUFO. Paráda.
I přes vysoké stylizace a moderní úpravu hudby však všechny tyto soubory mají společnou vynikající znalost základního materiálu: Tím chci říci, že choreograf, hudební skladatel a všichni tanečníci umí. Tzn. že ví, jak se tanec, který byl pro choreografa podkladem ke scénické stylizaci podkladem, tancuje, že jej také v přirozeném - původním tvaru umí zatancovat, zazpívat, a hlavně - je na nich vidět, že je to baví!
Podle mého názoru tedy není vůbec důležité, kolik stupňů stylizace podle nějaké pofiderní stupnice předvedená choreografie má.
Jako u každého scénického útvaru je a bude nejdůležitější oslovení diváka a přenos myšlenky, estetického účinku (pokud "jen" tanec nebude pro porotce málo), emocí, atd.
Budiž, ale co je to přesně choreografické zpracování lidového tance? Osobně za choreografii nepovažuji pásmo sedláckých zahájených táhlou písní a zakončenou cifrou. Tuto skladbu spíše nazývám pásmem lidových písní a tanců. Tanečníci při ní tančí lidový tanec (libo jestli je to slovácký, valašský nebo hanácký či český) v původní, jim i nám známé podobě. Tančí je jen s ohledem na změnu prostředí; z původního tanečního sálu, v němž tančili před muzikou, tedy čelem k muzice, tančí nyní čelem k divákům s muzikou po straně. I když během tance mění postavení (nejčastěji řada, dvě řady, diagonála, kruh, půlkruh), nepovažuji tyto prostorové změny za choreografické zpracování a autora pásma za choreografa. Doplní-li však autor taneční pásmo myšlenkovým nápadem, zápletkou, na níž lze vystavět příběh, z něhož vznikne taneční obrázek, v tomto případě již autora považuji za schopného člověka, který využil při sestavování čísla své dramaturgické, choreografické a režijní schopnosti. Je však i takto zpracované tematické pásmo choreografií?
Františku, mýlíš se. Znám nádherné miniatury - podle tebe jen přenesené tance bez jakékoliv úpravy na jeviště - sklízející ovace a vyjadřující beze zbytku obsah a dosah folklorního prvku tance a muziky na scéně: oslovení osobností a vzorem. Jen velmi schématicky: odzemek, verbuňk jsou tance, kde interpret sám vytváří choreografii, kde využití prostoru jeviště, skladba jednotlivých tanečních motivů - cifer, jejich gradace, dramatická výstavba, tempo jsou choreografické prvky a jsou plně v režii jejich interpreta. Včetně gest, uplatnění či využití pantlí, klobouku.
Většina párových tanců (zůstaňme na Slovácku) má mimo tanec v páru a předzpěv také individuální projev. Ó, kolik možností pro scénické úpravy... Zvýraznění typová podle charakteru i fyziognomie tanečníka, i krojová, obřadní kroje - tak málo na scéně využívané.
Obyčejné prolínání dvou řad na scéně může dobrý choreograf zpracovat zajímavě a nově. I když v původním prostředí podle tebe se k muzice - aby si zazpíval, "dral" tanečník - zpěvák řekněme - nekoordinovaně. Ale i to se dá jako scénický prvek choreograficky mnohovrstevnatě, a tanečně, zpracovat.
Jako choreograf se potýkám od dob, kdy jsem se jako mladík po několika létech vedení souboru konečně odhodlal k vlastním scénickým úpravám, s problémem orientace na scéně: Při tanci je to jasné - čelem k divákovi. Při scénických úpravách zvyků, obyčejů a motivů je to složitější: Divadlo přece má také většinou kukátkový charakter scény, herci však hrají tzv. "pro sebe" a čím je dílo (ve všech atributech interpretace) kvalitnější, tím intenzivněji dokáží herci vtáhnout diváka mezi sebe a nemusí předvádět "rampovky" a forsírování "zaručených výstupů" čelem k divákovi.
Zažil jsem mnoho nádherných scénických folklorních čísel, "hraných" jakoby pro sebe, a ještě více ještě nádhernějších tanečních lahůdek - sólových i skupinových, velmi cíleně orientovaných přes rampu - naposledy sólové výstupy Ďurovčíkových choreografií v jeho projektu Cirkus Svet se SĽUKem s ohňostrojem, vodou, nasvícením.
Ale především s vynikajícími interprety: ve vlněném roláku, na kulatém podstavci, "čapášování” opravdu "bohovské”. Bez nich to přece nejde vůbec! Proto mají úspěch minule vzpomínaní Old Stars, které bych raději přejmenoval všechny na Masters - je to určitě příhodnější. Žádné staré hvězdy, ale mistři!
Také jsem víckrát zažil, kdy ke mně do souboru přišli hoši s nosem nahoru tzv. "z kraja". Ukaž co umíš... Podruhé už nepřišli. Znám to i u muzikantů...
Umět, znamená vnímat a pokorně se učit. Stále. Učit se ale musíme od těch, jimž se dá věřit. Není nic horšího, než choreograf či tanečník neznající základní materiál svého kraje, který neví, že jej nezná! Aby jej znal opravdu dobře, musí mít v sobě a u sebe víc, než jen videokazety ze Strážnice s encyklopedií tanců v souborové interpretaci poloviny devadesátých let.
Jak nádherné a zároveň poučné pro rozvoj choreografa je zažít třeba jeden tanec ve třech vývojových rovinách, v perfektně oživeném pohybovém i krojovém ztvárnění.
Jen sólový tanec, nic víc! Kontakt v páru, držení, přesnost interpretace typu (pokud to získané podklady umožnily), využití prostoru scény a nasvícení... (1984 - přehlídka choreografií Bratislava - soubor Partizán - Mária Kočišová )
Jak píše ve své učebnici choreografie Štefan Nosáĺ: choreografem se nestanete tím, že se něco naučíte. Buď jím jste, nebo nejste.
Proto hodnotit, co je, či ještě není choreografie je zavádějící: Scénická folklorní čísla vytvářejí dobří, anebo špatní, anebo ti, kteří vůbec nejsou choreografy.
Mnohem horší než špatná choreografie je podle mého mínění neumění tancovat a neumění zpívat, jak nám předvádějí k naší lítosti, mému utrpení, ve své neotřesitelné sebedůvěře a absenci zpětné vazby, mnohé soubory.
Jsem rád, že jsi toto téma tak podrobně probral. Nicméně myslím si, že to má ještě jeden aspekt a tím je spolupráce hudebně zdatného autora s autorem tanců nebo celého pásma. Na Moravě je zažitá praxe, při níž se využívá dostatečného počtu tanečních písní k tvorbě pásem a není obvyklé písně upravovat. V českém prostředí je však tanečních písní méně a autor čísla častěji spolupracuje se svými hudebníky při hudební sestavě pásma, na kterou poté staví tanec. Především tvorba českých souborů tak přináší více choreografické práce, neboť mezihry a různé vyhrávky a sóla umožňují rozvíjet původní taneční tvar tance do nových podob. Zde již je zjevná choreografická práce s tanečním materiálem a záleží hodně na schopnostech a znalostech autora čísla, jak se mu podaří co nejlépe skloubit původní taneční prvky s prvky novými.
Nevím, proč se stále vracíš do porovnávání jednotlivých regionů... O tom to přece není, jak jsem se snažil uvést nahoře.
Praxe, o níž mluvíš, je bohužel důkazem špatné odborné přípravy vedoucích souborů resp. choreografů a svědčí pravděpodobně také o tom, že vedoucí českých souborů k přípravě scénických čísel přistupují zodpovědněji a pokorněji.
Opět s tebou nemohu souhlasit v tom, že hudební podklad dává větší možnosti ke zpracování tanečního materiálu.
Dobrý choreograf je nejen vynikajícím tanečníkem a pedagogem. Umí-li vybrat muziku, připravit pro hudebníky, tj. transponovat a rozepsat, umět využít pěvecké schopnosti interpretů - scénické číslo je pak mnohem kompaktnější a pravdivější. Spoléhat na výběr muzikanta - není to ono. (choreografie muzikantů a tanečníků v jednom mají v sobě víc šťávy) Mnoho souborů v současnosti nemá při interpretaci možnost uplatnit všechny atributy scény tak, jak by mnohá čísla vyžadovala: baladické či sólové věci potřebují pracovat se světly - ukažte místa třeba na festivalech, kde se scénické osvětlení dá připravit a využít? Jedno zvednutí hlavy v řadě a přesně časově i motivicky zvládnuté nasvícení - jak mocná zbraň jeviště! A choreografa!
A ještě tě, Františku, chytnu za slovo: Písní není v Čechách méně, jsi velmi odvážný!
Třeba si dají práci naši čtenáři, aby ti dokázali opak. Myslím, že už jsem jednu takovou snahu o zmapování počtu zapsaných písní v jednom jihočeském regionu zachytil a byly to tisíce písní... Těch písní do scénického čísla někdy ani není třeba. Folklorní scéna přece není jen tanec - i když jsem si minule postesknul, že mně chybí ve Strážnici.
Čarodenice - které jsme ve Vonici postavili začátkem devadesátých let jako vyloženě scénické číslo vyžadující plně jevištní techniku - žádnou píseň ani hudební doprovod nemají. Číslo trvá víc než deset minut a byla to velmi úspěšná kreace tzv. "na pomezí folkloru"... Stejně jako emocemi nabitá Balada o Kačence jen na jednu písničku. I když s dvaceti třemi slokami.
František Synek a Jan Mička Diskusní fórum čtenářů |
|