HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANAPO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY

VYHLEDÁVÁNÍ
Vyhledávací centrum
Encyklopedie FoS
DNY TRADIČNÍ KULTURY
O dnech Tradiční kultury
Idea a význam projektu
Zprávy a články
KALENDÁŘ AKCÍ
Kalendář Tradiční kultury
Kalendář folklorních akcí
Kalendář folklorních festivalů
Kalendář C.I.O.F.F.
Kalendář I.O.V.
PARTNEŘI PROJEKTU
Folklorní sdružení ČR
Národné osvetové centrum
Folklórna únia Slovenska
Nógrád Megyei Kozmuvelodési es Turisztikai Intézet
Národní ústav lidové kultury
Valašské muzeum v přírodě
Obec Slováků v ČR
Legnické centrum kultury
VÍTEJTE V ČESKU
O české republice
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Gastronomické speciality
VÍTEJTE NA SLOVENSKU
O Slovenské republice
VÍTEJTE V POLSKU
O Polské republice
VÍTEJTE V MAĎARSKU
O Maďarsku
PARTNEŘI DTK
FOLKLORNÍ SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY


 
 

Výběr z bakalářských prací katedry sociální a kulturní antropologie ZČU

Časopis Folklor 2/04
V práci Obraz smrti v českém a moravském folkloru předložila Jana Vaněrková folkloristickou studii, v níž se metodicky snaží navázat na tradici českého folkloristického bádání posledních dekád 20. století, a to jak v oblasti folkloru prozaického, tak i veršového. Jelikož zvolené téma by si při snaze postihnout všechny folklorní žánry vyžádalo týmovou práci, rozhodla se pro jeho zúžení pouze na oblast textů balad.
Uvedení do problematiky, ale zároveň i následné zúžení si vyžádalo rozčlenit práci na tři základní oddíly. V prvním a také nejstručnějším je smrt představena jako fenomén, k němuž člověk může pod vlivem nejrůznějších faktorů zaujmout odlišný postoj. Zde byla inspirací dnes již klasická práce Philippa Ariese Dějiny smrti (Argo 2000). V souladu s ní J. Vaněrková neopomíjí upozornit na "vytěsňování” smrti z našeho současného života, problém, jenž by si jistě zasloužil pozornost formou dalšího samostatného zpracování. Její zájem se však váže k minulosti, konkrétně k formám, jimiž byla smrt reflektována v české a moravské folklorní tradici. Na základě analýzy řady publikovaných i dosud nepublikovaných materiálů autorka za nejfrekventovanější jev považuje personifikaci. Díky ní mohou být smrti přisuzovány lidské vlastnosti - kladné a záporné, díky ní se člověk může se smrtí potkat, střetnout, či ji dokonce obelstít. Tato skutečnost však zdaleka neodkazuje pouze na minulost, naopak se s ní setkáváme na každém kroku jako se základní psycho-hygienickou potřebou člověka, vyplývající ať již ze strachu před smrtí, nebo naopak z pocitu jistého vysvobození.
Druhá, tentokrát rozměrnější část, přináší přehled dosud publikovaných studií. Nechybí pokus o etymologický výklad i snaha poukázat na problémy terminologického vymezení. Z celé řady sběratelů je zvláštní kapitola věnována Františku Sušilovi, Karlu Jaromíru Erbenovi, v oblasti pohádkosloví pak Václavu Tillemu.
Třetí, nejobjemnější částí, je strukturní analýza nejfrekventovanějších baladických syžetů s motivem smrti, pro něž autorka volí názvy, převzaté od jednotlivých sběratelů či badatelů (Sušil, Erben, Sirovátka aj.). K analýze je využit vždy pouze jediný variant, získaný buď z tištěných sbírek nebo z fondu brněnského etnologického pracoviště. Textovou analýzu představuje výčet motivů, vyjádřený kvantifikací slovních druhů, dále charakter verše, rýmu, popř. asonance, jakož i frekvence figur a tropů.
I když téma práce se pohybuje pouze v oblasti "oral literature", nemohla adeptka bakalářského studia odolat pokušení vyzkoušet svůj analytický pohled i na díle literárním, vzniklém jako tvorba ohlasová. Je jím Erbenova báseň Svatební košile, při jejíž analýze si zlomil hrot svého pera nejeden renomovaný literární badatel. Lze konstatovat, že předchozí zkušenosti z rozboru folklorních textů autorčině výkladu Erbenovy básně neuškodily. Ba naopak opět potvrdily nezbytnost propojení obou badatelských polí. J. Vaněrková také oceňuje výrok R. Jakobsona o existenci jediných dvou konstant v této skladbě. Poslední podkapitola přináší pouze malý vhled do problematiky přenesení obrazů smrti do uměleckých žánrů. Toto téma by si pochopitelně zasloužilo samostatné hlubší zpracování. Text doplňuje nezbytný rejstřík textových incipitů, seznam zkratek a obrazová příloha.
Také Karel Otruba vzal na sebe nelehký úkol - v práci Dějiny hřbitovů v Plzni - hřbitov U Všech svatých na Roudné se pokusil vytvořit monografii místa, o jehož historii dosud jevili zájem pouze nadšení regionální badatelé, posléze však i profesionální archeologové a architekti. Přitom hřbitov U Všech svatých, jak ostatně autor naznačil svými exkurzy do oblasti historie, folkloristiky i urbánní antropologie, nabízí spolu se stavbou hřbitovního kostela řadu námětů k dílčím studiím v rámci jiných oborů včetně parkové architektury, varhanářství apod.
V myslích obyvatel Plzně se bezesporu jedná o jednu z významných, ač opticky skrytých městských dominant. Svou odlehlostí od městského centra i jeho odumření jako komunikačního bodu (počínaje rokem 1901, kdy se na hřbitov přestalo oficiálně pohřbívat) působil hřbitov na obyvatele, navyklé rušnému životu v okolí hlavního náměstí, jako "místo s tajemstvím", a to včetně předměstí Roudná, které bylo ještě dlouho do 80. let 20. století díky své šedi a zanedbanosti Plzeňany chápáno jako Stínadla, jen málo lákající k osamělým procházkám. S výstavbou fakultní nemocnice, podnikatelským oživením čtvrti a renovací řady historicky cenných budov v 90. letech, jakož i situováním komplexu obchodů a restaurací v okolí nedalekého Kauflandu se místo přiblížilo obyvatelům Plzně téměř na dosah.
Text Otrubovy studie nepostrádá logické členění. Východiskem jeho úvah je hřbitov jako hranice profánního a sakrálního světa, jako místo vzbuzující rozporuplné pocity. Zde nás autor provází několika frázemi jeho historie - první zahrnuje počátky hřbitova až do roku 1784, druhá je ohraničena roky 1784 - 1901, třetí mapuje změny nastalé v letech 1974 - 2001. Nutno dodat, že autor dokázal citlivě vložit data, charakterizující významné události historie města Plzně. Ve svém výkladu historie jediného místa využil pramenů různé povahy - od archiválií a tištěných publikací po materiály, dokumentující technický stav objektů, ale i jeho status majetkoprávní, dále pak aktuální fotodokumentaci. Tento přístup můžeme ocenit i v bohaté textové a obrazové příloze. Konečně nechybí ani reflexe místa ve folklorní tradici. Jedná se většinou o pověrečné povídky, jež shromáždil na počátku 20. století Jaroslav Schiebl.
V době obhájení práce (v květnu 2002) nikdo nemohl tušit, že to bude právě Roudná, která se ze všech plzeňských čtvrtí o několik měsíců později stane největší obětí povodně. Situování hřbitova na vyvýšené místo ho zachránilo před zkázou, která postihla jeho okolí. A zase to byl hřbitovní kostel, v němž Hradišťan pod vedením Jiřího Pavlici mohl uspořádat koncert, jehož výtěžek byl věnován na opravu postižené čtvrti. Dnes se Roudná díky mimořádné píli svých obyvatel znovu stává rušnou podnikatelskou čtvrtí.
V květnu minulého roku si také Otrubova spolužačka Helena Hanzlíčková stanovila za svůj cíl postihnout ve své práci Dějiny hřbitovů v Plzni - hřbitov U Sv. Mikuláše historický vývoj jednoho z plzeňských hřbitovů, jenž se stal místem posledního odpočinku významných osobností našeho společenského a kulturního života (Josefa Kajetána Tyla, Františka Smetany, Emila Škody aj.). Pro historické zaměření jí jako primární prameny posloužily materiály uložené v Archivu města Plzně, Spisovém archivu Státního památkového ústavu, dále pak nepříliš početně zastoupené studie, mezi nimiž přední místo zaujímá publikace Miloslava Bělohlávka a Jaromíra Kováře Mikulášský hřbitov v Plzni - místo odpočinku J. K. Tyla. Za nezbytné autorka pokládá propojení historie hřbitova s historickým vývojem místního kostela, zasvěceného sv. Mikuláši a sv. Janu Křtiteli.
Pensum historického pohledu H. Hanzlíčková vyčerpala na padesáti stranách textu, obsahující všechny zásadní údaje, týkající se historie místa jako celku, včetně popisu náhrobků některých významných plzeňských osobností. Záměrně se však vyhýbá popisu jejich působení v politickém, společenském a kulturním životě města, neboť takto pojatá práce by podle ní přesáhla rámec tématu. V historickém pohledu nechybí ani zachycení sporů, jež provázely pojetí a funkci tohoto místa v průběhu jeho historického vývoje, které však nabyly na razanci zejména na počátku 20. století, v době, kdy předcházející funkci místa jako posledního odpočinku plzeňských občanů převzal nově založený Ústřední hřbitov. Práce tak zachycuje průběh jednání o veškerých přestavbách a úpravách, z nichž mnohé mají Plzeňané dosud v živé paměti. Škoda, že se zde autorka opomněla zmínit i o aktivitách Spolku za starou Plzeň a diskusích, jež zejména při poslední úpravě proběhly na stránkách denního tisku.
Historické zpracování je doplněno i o pohled kulturně historický, filozofický a antropologický. Oporou zde byly práce H. Lorenzové a T. Petrasové Fenomén smrti v české kultuře 19. století (Praha 2001), oba díly Dějin smrti P. Ariése (Praha 2000), zejména pak Přechodné rituály Arnolda van Gennepa (Praha 1991). Autorka neváhala využít ani výňatků z děl literárních (K. Flessig, F. Kožík) či drobných žurnalistických příspěvků (J. Votruba, A. Zemančíková, K. Zábranská, A. Hostičková). V širším spektru těchto pohledů se jí tedy podařilo neulpět pouze na historických faktech, byť pro základ podobné práce nepostradatelných, ale představit Mikulášský hřbitov jako "místo s pamětí”, které jak svou polohou, tak i významem představuje jednu z nejcitlivějších lokalit městského organismu. S textem konvenuje bohatá obrazová příloha zachycující podstatné detaily i celky.
Bližší informace o bakalářských a diplomových pracích, obhájených na katedře sociální a kulturní antropologie, obdržíte na adrese www.czu.cz pod heslem Knihovna.

Marta Ulrychová

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím žádný názor)

DALŠÍ INFORMACE: Folklorní sdružení ČR
Zveřejněno 07.04.2004 v 10:05 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA