Stalo se mi již milou tradicí vítat Vánoce s Muzikou souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Po minulém vánočním koncertě v Majakovského sále Národního domu jsme se v roce 2003 spolu s Vycpálkovci vrátili zpět do Foersterovy síně na faře kostela sv. Vojtěcha, která je svou poněkud zašlou poetickou zadumaností jako stvořená pro předvánoční setkání. Byť muzika uspořádala hned dva koncerty v jeden den, o publikum rozhodně nouzi neměla. Obecenstvo druhého koncertu netvořili klasičtí posluchači čekající, co jim bude předloženo ke konzumaci, ale lidé naladění na stejnou notu jako soubor - spolu s ním zpívali, přecházeli z vánoční pokory do veselého koledování, jehož atmosféru s chutí "tvrdili".

Mnohé radostné i méně radostné události v životě členů Vycpálkovců zapříčinily poměrně velké personální změny v souboru. Obdivuhodná je sehranost muziky, v níž věkový rozdíl mezi členy přesahuje 35 let. Přesto působí jako jeden nerozlučný celek, v němž má každý své nezaměnitelné místo. Z nově přibyvších nutno ocenit především osobitost Andulky Krčálové, která chodskými kolíbačkami Hájo, hájo, hájedlo... vehnala slzy do očí nejednomu posluchači již v listopadu v Břevnovském klášteře, či sehranost benjamínka souboru kontrabasisty Vladimíra Moravce, který značný věkový rozdíl zvládá na jedničku. Nesnaží se předstírat, že je stejně "dospělý" jako ostatní, nebojí se chovat i na pódiu adekvátně svému věku, do vánočního koncertu tak vnesl nový odstín humoru, který vůbec nenarušoval poetiku Vánoc. Ty ostatně nejsou v podání Vycpálkovců skanzenem, který je nutno decentně a s úctou konzervovat, ale živou událostí, s níž komunikují úpravy tradičních dojemných i hravých koled. S muzikou se posluchači přenášeli přes staletí, ze země do země, od vroucích tónů k výborně promyšlenému a naaranžovanému pásmu koledování. Martin Terray se ve výběru i úpravách nebojí sáhnout i k netradičnímu pojetí skladby, např. Benedictus, do níž zapojil celý soubor včetně těch, co se jinak zpívat ostýchají.

Vrcholem večera byla pro mě skladba Milý Bože, kam dál hůre... v nepřekonatelně civilně procítěném podání Jaroslava Helebranta. Po jejím doznění se nemůžu zbavit kacířské myšlenky - kdykoliv budu umírat, přála bych si, aby mě doprovázel Jaroslav Helebrant se svým vyznáním.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti