|
Muziganti, hrajte, břinkajte...Časopis Folkor 2/04
Naplnit sál odhadem o šesti stech místech není maličkost. Vsacanu se to podařilo, jako ostatně už tolikrát v šedesátileté historii. Vznikl v roce 1943, v letech a situaci, kdy přátelství mělo cenu života. Původní cimbálová muzika s vypravěčem se rozrostla po válce o další skupiny, které měly zájem o různé obory lidových tradic. Spojením všech krúžků, které pečovaly o zachování krojů, výšivek, zvyků a dovedností, včetně jejich názvů, vznikl postupně Valašský krúžek Vsacan - Vsetín. Rozrůstal se příchodem vynikajících zpěváků, kteří nevydrželi pouze zpívat, ale při výborné muzice se roztančili. Činnost se oživovala jevy, které byly na pokraji zapomnění, jako byl například vícehlasý ženský zpěv, nesoucí se bez doprovodu v přírodě z kopce na kopec, nebo mužský tanec odzemek. Sběrem rozvíjela různé druhy tance zvaného točená, související s nuancemi předzpěvu, s tanečním a hudebním bohatstvím jednotlivých lokalit valašského regionu. Od prvních mezinárodních úspěchů se udržuje vysoká úroveň komplexního projevu souboru i v mezinárodním povědomí zahraničních soutěžních festivalů.
Vsacan se nikdy neuzavíral před spoluprací s okolními i vzdálenými soubory a jedinci, z níž vyplýval oboustranný prospěch a zejména přátelství, které překonalo desítky let. Tento pocit sounáležitosti provázel celý koncert k šedesátiletému výročí založení, které se slavilo 15. listopadu 2003 v Domě kultury na Vsetíně.
Koncert sám měl formu o pěti větách a epilogu. V ní se prostřídaly tři věkové skupiny, starší, střední a současná v sólech i sborovém provedení písní a tanců. Každá z nich odvedla svůj repertoár, který patří do kmenového vybavení Vsacanu a jeho frekvence na vystoupeních je stále živá, jak jsme se mohli přesvědčit během tříhodinového koncertu.
Do povědomí veřejnosti vstoupil před lety Vsacan nejprve písňovým repertoárem. Jeho zpěvačky - především Jarmila Šuláková a Zdenka Straškrabová těší svým zpěvem posluchače dodnes, ve stejné svěžesti a nedostižně stoupajícím prožitku. Zatímco J. Šuláková se už po léta prezentuje v dalších souvislostech, je Z. Straškrabová nerozlučně spojena se Vsacanem. Její projev i barva hlasu je stále bohatě znějící a čistá jako před léty a v záři reflektorů i v bezprostředním kontaktu má její úsměv mladistvé kouzlo. Sólista Josef Macháček upoutává jak barvou hlasu, tak mužným, nehledaným projevem. Sbory a další sólisté jdou v dobré stopě a stylově zapadají do koloritu Vsacanu. Cimbálová muzika má skvělý zvuk, s citem vede písně a v tanci provokativně hraje pod nohy.
Tanec se během koncertu odvíjel od prvního pásmového zpracování figurálních tanců s doprovodem harmoniky. Dalšího inspirujícího doprovodu se už ujala muzika. Ke cti přišlo pásmo z filmu Eště svadba nebyla, pokračovalo se úpravou Luženských točených, ke Starodávnému a k prvnímu tanečnímu obrázku s použitím Vsackých točených, které svého času zahájily rozlišování místního provedení základní klasické podoby tance. V repertoáru je také čardáš z moravsko-slovenského pomezí, který je specifický svým pojetím ve srovnání s Kopanicemi. Nezapře svůj původ, vyžaduje stejnou míru hravosti i dravosti, nicméně jeho taneční obrys je valašský, svojský. Točené i figurální tance se objevují v programu ještě několikrát, ale nikdy nemá divák pocit přesycení. V provedení jsou natolik živé a brilantní, že se nemohou stát retardující zátěží, naopak, temperamentem ženou k vyvrcholení. Závěrečný Zbojnický je přehlídkou chlapské tanečnosti. Vyvolává vzpomínky na první sled tanečníků, který už opustil pozemský svět, ale v našich myslích natrvalo ustálil podobu vrcholu mužského tance - odzemku. O to s větším potěšením jsme sledovali skvělé taneční výkony nejstarších členů, kteří se nepotřebují nijak šetřit, aby drželi krok s mladšími. Svoje si odvedou s tanečností a prožitkem, který jim dává právě jejich věk. Dvě taneční kreace rukopisně čeří domácí taneční provenienci, pod kterou jsou podepsaní Miroslav Ekart, Zdenka Jelínková, Vladimír Pavelka a hostující Jiří Hrabal. Je to taneční obrázek Portáši v profesionální choreografii Jana Čumpelíka, frekventovaný na scéně nepřetržitě téměř už čtyřicet let, svěže, čistě a vitálně odvedený po taneční, výrazové i technické stránce. Vznikl následkem sblížení autora moravské části spartakiádní skladby, uvedené v roce 1960, se Vsacanem, jako výraz spolupráce a vzájemného porozumění. Druhý je naopak nejmladším přírůstkem tanečního repertoáru souboru Vsacan. Pocta Leoši Janáčkovi, choreografické a instrumentální dílo Jiřího Pospíšila, navázalo na letitou nepřetržitou spolupráci hostujícího přítele z dob zakládání souboru, který spolu s Jiřím Pardubou, bratry Růžičkovými, Miroslavem Ekartem a dalšími cizeloval odzemek k vlastnímu profilování do pozdější tvarové a taneční bohatosti. Autor se vrací k Janáčkově instrumentální prvotině figurálních tanců, uvedené poprvé v rámci hry se zpěvy a tanci s názvem Pán na nových zámcích za spolupráce J. Herbena na scéně Národního divadla v Praze v roce 1891. Od té doby prošly mnohým hudebním i tanečním zpracováním pod názvem Lašské tance. O procesu vzniku současné scénické podoby píše Jiří Pospíšil v programové skládance. Výsledkem je vzájemně korespondující choreografie a instrumentace, násobená poutavým a charakterově čistým provedením tanců, které také v roce 1892 na brněnském koncertu uchvátily publikum...
Všechny složky a všichni jedinci se svých partů zhostili se zaujetím, které strhovalo výkony a čistotou provedení. Za naplněný sál, skvělou organizaci a za pozvání přespolních přátel děkuji Oldřichu Štroblíkovi.
Po vypětí příprav na galakoncert se často dostaví únava, touha po odpočinku, po vyvázání z povinností, po změně životního stylu. Věřím, že i toto úskalí Vsacan zdárně překoná, že nadále bude ozdobou svého města a regionu a že úspěch důstojné oslavy šedesáti let nepřetržité činnosti byl i dávkou životodárné síly, která nám dává energii ke zdolávání úskalí všedních dní. Zejména s takovou personální a uměleckou zálohou, jakou představuje současný souborový dorost.
Koncert Souboru valašských písní a tanců Vsacan. Scénář a režie Vladimír Pavelka, průvodní slovo Marie Matušů a Josef Králík, texty Jaromír Matušů. Spolupracovali prezident souboru Oldřich Štroblík, umělecký vedoucí a vedoucí taneční složky Vladimír Pavelka a primáš cimbálové muziky Luděk Dobrovolný. Dům kultury Vsetín, sobota 15. listopadu 2003, 19.00 hodin.
Barbora Čumpelíková Diskusní fórum čtenářů |
|