HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANAPO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY

PARTNEŘI DTK
FOLKLORNÍ SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY


 
 

O dudácích působících v II. polovině 20. století na Chodsku

Časopis folklor 2/04
K tomuto spisování mě přiměla po létech znovu přečtená studie Zdeňka Bláhy Sto kusů pro sólo a duo dudy vydaná v roce 1990 o něco později zrušeným Okresním kulturním střediskem v Domažlicích. Autor v ní mimo jiné charakterizoval a hudebními záznamy dokladoval dudáckou hru svoji (1929), Stanislava Svačiny (1898 - 1992), Bohumila Krause (1908 - 1986), Antonína Konrádyho (1931), Václava Švíka (1946) a moji (1932). Protože jsem na Chodsku poznal a slýchal od konce 30. let 20. století i mnohé jiné, rád bych jeho informace rozšířil.
Časopis Folklor
Chodští dudáci
Pokud se rozpomínám, tak první dudáky jsem viděl, slyšel a vnímal při slavných Vavřineckých poutích konaných v létech 1938 a 1945 na Veselé hoře u Domažlic. Jistě mezi nimi byli později mně známí Václav Altman (1892 - 1973), Bláhou zmiňovaní Svačina a Kraus, Jiří Kajer (1904 - 1969) i někdejší pracovník etnografického ústavu ČSAV Jaroslav Kramařík (1921 - 1972). Jak jim to "šlo" už v paměti nevylovím.
Skutečně z blízka jsem poznal dudy v roce 1946. Začal na ně hrát můj kamarád Václav Cibulka (1934) v dětské dudácké muzice ustavené při domažlickém Sokole, v níž jsem vedle něj pískal na klarinet. Byl to dobrý dudák a vůbec znamenitý muzikant, později na AMU vystudovaný dirigent, který po odchodu v roce 1952 z Domažlic "pověsil dudy na hřebík" a dodnes je z něj nesundal.
Při četných vystoupeních s touto kapelou jsem poznal hraní Jiřího Kajera, který přišel na Chodsko ze Spáleného Poříčí a který se nechal titulovat "Mistr dudák", ač k dudáckému mistrovství, ve srovnání s dnešními předními dudáky, měl dosti daleko. Asi na stejné úrovni hrával jeho pražský kamarád Irén Ossendorf, který občas přijížděl na Chodsko a doprovázel postřekovský národopisný soubor.
Jakub Jahn (1902 - 1978) ze Zdanova, který byl též výrobcem dud, neproslul nějakou výjimečností při hraní na chodského "puklíka". Dobře mu to však muzikantsky "pálilo" a byl po všech stránkách spolehlivým parťákem. V úvodu vzpomínaný Václav Altman pocházel z Kanic a ve hře na tento instrument nijak nevynikal. Dobrým dudákem však byl Heřman Menza (1926 - 1975) z Osvračína, který v padesátých letech vedl úspěšnou dudáckou muziku. V ní hrával i zdatný dudák Jaroslav Hvězda (1920), který se později odstěhoval do Ždírce u Blovic.
Dudák Tomajerovy kdyňské dudácké muziky Karel Polanský (1906 - 1977) hrával většinou na mírně rozladěný nástroj a patřil mezi průměrné instrumentalisty. K nejslabším dudákům, které jsem poznal a který původně hrával v dudáckých seskupeních na klarinet, patřil František Wimmer (1890 - 1991) z Domažlic. Na dudy začal hrát až jako šedesátiletý a svoje málo zdařilé mekání zachraňoval zpíváním a vyprávěním košilatých poudaček. Dobře hrával na dudy jejich výrobce Jakub Konrády (1905 - 1987) z Domažlic, který však na veřejnosti neúčinkoval.
Lidoví muzikanti - klarinetista Bohumil Vnuk (1925 - 1997) z Domažlic, baskřídlovák Václav Tichota (1928) z Nahošic a bubeník Milan Hranai (1937) z Milavče - patřili k slabším dudákům. Vnuk a Hranai byli vojáky z povolání a hrávali v šedesátých letech s dudáckými kapelami vzniklými u domažlických posádek. Nejlepší z nich - Tichota - působil u dudácké muziky občasně sestavované z muzikantů dolnochodské Šumavanky.
Také učitel Josef Kazda (1935) ze Staňkova se až do osmdesátých let snažil najít uplatnění hraním na dudy při doprovázení školních pěveckých souborů. Jeho hraní však bylo nevalné. Muzikálně založeného dudáka Jindřicha Šleise (1933) z Postřekova řadím mezi průměrné. Na harmoniku mu to šlo lépe. Starého dudáka Josefa Kupilíka (1905 - 1980) z Oprechtic jsem poznal na Dudáckých kronikách pořádaných v sedmdesátých a osmdesátých létech v Mrákově jako nadšeného, ale technicky slabého muzikanta.
V roce 1952 začal na domažlické hudební škole učit Jiří Konrády (1906 - 1982), který zvládal hru na řadu hudebních nástrojů. Ten potom vyučil každý rok hře na dudy několik dětí. Mezi první patřili Štěpán Benda, František Pivoňka a František Budka (všichni nar. 1940) z Domažlic. Benda a Pivoňka později emigrovali a Budka dudání zanechal. Po nich se na veřejnosti dobře uvedli další mladí dudáčtí nadšenci. Především v roce 1944 narození Domažličáci Jakub Mach, Budkův bratr Jan a syn dudaře Jakuba Konradyho Jaromír. Ten jediný z nich zůstal dudám věrný a dokonce je i vyrábí. Mach v polovině sedmdesátých let také opustil republiku a Jan Budka napodobil svého staršího bratra.
Z pozdějších absolventů domažlické LŠU uspěl na veřejnosti i Jaroslav Tykal (1946) z Domažlic, který ale s nástupem na vysokoškolská studia na dudy zanevřel. Stejně starý Jiří Táborský z Domažlic však hru na ně dokonale zvládl a ještě v osmdesátých létech vyhrával ve Vysokoškolském uměleckém souboru z Prahy.
Koncem padesátých let na sebe výrazně upozornil mladý dudák, zpěvák a lidový vypravěč František Danihelka (1947) z Klenčí p. Č. Na dudy mu to zas tak moc nejde, ale "hubu" má nad jiné zdatnou. U "řemesla" se stále drží, i když už řadu let bydlí v Praze.
Kolem roku 1965 se mezi mladými chodskými dudáky objevil výrazný muzikantský talent. Byl to Miloš Černý (1957) z Domažlic, který později proslul nejen jako sólový hráč na dudy, ale i jako houdek v duu s o padesát let starším, v rozhlasové soutěži z roku 1970 korunovaným "králem dudáků”, Bohumilem Krausem. Absolvoval AMU ve hře na housle a zpěvu a zůstal natrvalo v Praze.
V druhé polovině šedesátých let na sebe upoutali pozornost kvalitní hrou na dudy sourozenci Lubomír a Martin Tomayerovi (oba 1955) z Domažlic. Bohužel v tom dlouho nepokračovali. Také stejně starý Jiří Kupilík ze Spáňova zkoušel koncem sedmdesátých let "zeslyšitelnit se" hraním na Dudáckých kronikách v Mrákově. Ač talentovaný, brzo zase přestal.
Krátce před tím však začalo na veřejnosti vyhrávat několik mladíků, kteří u toho dosti těžko zvládnutelného hudebního nástroje vydrželi až do současnosti. Nejstaršími z nich jsou Jiří Sauer z Trhanova a Jan Holoubek z Klenčí (oba 1958). Posledně jmenovaný se věnuje i výrobě dud. Zejména však Sauer je zdatným, muzikálně založeným dudákem. K dalším z této doby patří i precizně hrající syn dudáka Antonína Konrádyho Vlastimil (1960) a o rok mladší Vlastimil Dřímal, který tak trochu "okoukal" styl hraní od B. Krause. Oba tito Domažličáci patří mezi současné špičkové interprety dudáckého kumštu na Chodsku. A také hudebně nadaní Karel Franěk (1962) z Mrákova a ve stejném roce narozený Vítězslav Weisner z Domažlic se řadí k nejlepším dudákům regionu. Dobrým býval i Václav Ouřada (1959) z Domažlic - prapravnuk slavného dudaře W. Štefka z Újezda - který však odchodem na vysokoškolská studia s dudáky přestal.
Podobně učinili i další poměrně schopní dětští dudáci hrající koncem sedmdesátých let hojně na veřejnosti. Byli to Tomáš Budka (1963), Rostislav Panoš (1964), Pavel Buršík (1968) a Pavlína Kuželková (1969) z Domažlic, Jan Steinbach (1965) a Josef Dufek (1966) z Mrákova a Jan Dufek (1965) z Postřekova. Zato Martina Hojdová (1966) a stejně starý Petr Frei, oba pocházející ze slavného klenečského muzikantského rodu Kuželků, se na dudáckém výsluní objevují dodnes. Martina dokonce absolvovala AMU ve hře na cembalo. Kdyby si někdo myslel, že vnuk vyhlášeného dudáka a dudaře Jakuba Jahna Marka (1971) se "podědkuje", ten by se mýlil. Po několika létech zdařilého vyhrávání na dědou vyrobené dudy "zběhl" jako mnozí jiní.
V roce 1973 se v našem kraji narodilo několik chlapců, kteří o deset let později úspěšně vstoupili do chodské dudácké arény. Pavel Příbek, Josef Thomayer a Luboš Buršík z Domažlic v ní dlouho nezářili, zato ve stejném městě narozený Karel Bečvář - pozdější absolvent plzeňské konzervatoře ve hře na klarinet - a zejména původem Postřekovák Richard Vísner, se v ní kvalitním hraním podpořeným vrozeným hudebním talentem udrželi až do dnešních časů.
Počátek devadesátých let vynesl na "světlo boží” další dobré dudáky. Tentokrát již vyučené u pedagoga domažlické Základní umělecké školy Vlastimila Konrádyho. K nejlepším patří Jiří Kupilík (1977) ze Spáňova, Jan Hrbáček (1978) z Domažlic a zejména Josef Kuneš (1979), rovněž rodák z tohoto města. Ten je též absolventem pražské konzervatoře ve hře na kontrabas a vyniká i jako hudební skladatel. Dudácky schopná Eva Lokajová (1979) z Pocinovic se v důsledku vysokoškolského studia odmlčela. Lze k nim také přiřadit i studenta Ondřeje Chvojku, nedávného vítěze celostátní soutěže žáků ZUŠ.
Dospěl jsem se svým vzpomínáním do závěru minulého století. Povídání o tom současném přenechávám mladším. Co k tomu všemu lze ještě dodat?
Dnešní mladí dudáci vlastní kvalitní hudební nástroje a jsou na hraní díky několikaleté výuce v ZUŠ dobře připraveni. Převažuje u nich hra v legatu. Někdejší jednodušeji variačně zpracované hraní písniček s častým prozníváním tzv. ramenářské kvinty i jiných intervalů mizí a od tohoto stylu vznikající jakýsi tečkovaný rytmus se zcela vytratil. Na bohaté individuální invenci založený původní hudební folklor v důsledku podřizování se šoubyznysu trpí a přestává být poučením a uměleckým poselstvím našich předků. "Fúzuje" se vším možným a většinou při tom směřuje do atraktivní a kšeftem páchnoucí popmjúzikové stoky. Důkazů je na to přehršle.

Vladimír Baier

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím žádný názor)

DALŠÍ INFORMACE: Folklorní sdružení ČR
Zveřejněno 22.04.2004 v 14:46 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA