HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANAPO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY

VYHLEDÁVÁNÍ
Vyhledávací centrum
Encyklopedie FoS
DNY TRADIČNÍ KULTURY
O dnech Tradiční kultury
Idea a význam projektu
Zprávy a články
KALENDÁŘ AKCÍ
Kalendář Tradiční kultury
Kalendář folklorních akcí
Kalendář folklorních festivalů
Kalendář C.I.O.F.F.
Kalendář I.O.V.
PARTNEŘI PROJEKTU
Folklorní sdružení ČR
Národné osvetové centrum
Folklórna únia Slovenska
Nógrád Megyei Kozmuvelodési es Turisztikai Intézet
Národní ústav lidové kultury
Valašské muzeum v přírodě
Obec Slováků v ČR
Legnické centrum kultury
VÍTEJTE V ČESKU
O české republice
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Gastronomické speciality
VÍTEJTE NA SLOVENSKU
O Slovenské republice
VÍTEJTE V POLSKU
O Polské republice
VÍTEJTE V MAĎARSKU
O Maďarsku
PARTNEŘI DTK
FOLKLORNÍ SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY


 
 

Galerie osobností národopisu - prof. Vladimír Úlehla
(1888 - 1947)

Časopis Folklor 2/04
Prof. Vladimír Úlehla byl sběratel, biolog a národopisec, spisovatel, pedagog, organizátor, režisér a kameraman. Navštěvoval gymnázium v Brně, Kyjově a Strážnici. Maturoval v roce 1907 a poté studoval rostlinnou fyziologii v Praze a ve Štrasburku. Pracoval v Praze na Filozofické fakultě UK, studijní pobyt uskutečnil v Lipsku a vojenskou službu ve Vídni. Za I. světové války bojoval v Itálii a Francii, po válce krátce velel posádce v Hodoníně a byl členem generálního štábu MNO ČSR. Později působil na univerzitách v Praze, Brně a Olomouci. Byl též vědeckým redaktorem Lidových novin.
Již za studií se zajímal o hudbu, lidovou píseň a národní kulturu. V době studií se účastnil krúžkařské činnosti v Praze. Roku 1912 organizoval Sjezd pokrokové mládeže studentské, na němž byla zdůrazněna důležitost zachování lidové kultury. V roce 1931 uskutečnil se skupinou badatelů ve Velké nad Veličkou sociologický průzkum a přitom zde natočil několik krátkých filmových záznamů ze života obyvatel této horňácké obce (Podjaří na Horňácku, Boží tělo, Pouť do Kuželova, Legrúti, Svatba ve Velké, Jaro a léto na Horňácku, Velká, Javorník ad.). O rok později natočil celovečerní hraný film Mizející svět. Příběh lásky z moravsko-slovenského pomezí. Publikoval také řadu článků o lidové písni a lidové kultuře, byl autorem veřejných přednášek, rozhlasových relací a pásem o lidové kultuře. V roce 1946 vedl národopisné kurzy při Zemské osvětové radě v Brně, s manželkou M. Úlehlovou - Hradilovou založil Moravský taneční a pěvecký sbor. Do rámce prvních ročníků slavností (později festivalu) ve Strážnici prosadil soutěže v lidovém zpěvu, hudbě a tanci. Patřil k zakládajícím osobnostem organizovaného souborového hnutí na Moravě. Knižně vyšla jeho sbírka Padesát moravských písní (Praha 1940) a monografie Živá píseň (Praha 1949), která je významným pramenem o hudebním folkloru Strážnice a jeho nositelích.
Do rubriky Na pomoc souborům... uvádím několik výňatků z Živé písně Vladimíra Úlehly. Pana profesora, z jehož "potrhlosti" si ještě před nedávnem, vzpomínajíce na natáčení Mizejícího světa, pamětníci trochu utahovali. Ovšem nebýt profesora Úlehly, chybělo by nám mnoho do mozaiky historie ekologie folkloru, do kritického zhodnocení jeho způsobu zápisů písní, do odmítnutí jeho postojů a některých mylných závěrů. Já osobně jeho Živé písni a emocím, jichž je plná, vděčím za to, že mě dovedla zpátky domů, k hlubšímu poznávání našeho života, a především, že mě dovedla k sociologii. Tato komplexní věda může jediná ve všech souvislostech posuzovat, hodnotit a zkoumat to, co socialistická etnografie postihnout nemohla. Současná etnologie je stále svázána silnými pouty s minulostí, s osobnostmi, které nemohou z mnoha důvodů překročit svůj stín, samy sebe přesvědčujíce o svých jedinečných pravdách...
Několika ukázkami snad také trochu uklidním Pavla Petrželu a na druhé straně zviklám přesvědčení těch, kdož souborovou činnost pokládají za pokračování tradic lidové kultury - a bez ohledu na místo působení, souvislosti, kontinuitu.
Podívejme se třeba na kap. 2. str. 181-184 Živé písně:
A tak jsme i my pod vlivem oněch pražských proudů začali ve Strážnici o prázdninách roku 1910 se slováckým krúžkem. Už jsem vám to přiznal (v kapitole II, odst. 5), že slovácký krúžek ve slováckém městě znamená úbytek slováckosti v tom místě. Tak také byly krúžky zdůvodňovány - měly zachraňovat, obnovovat. Ale kromě toho jsme si říkali: proč bychom nedovedli rozpříst jeho způsob zábavy do nového našeho měřítka stejně, jako lidový jazyk dovedli rozpříst do jazyka vzdělanců? Není nutné, abychom dochovávali všechno, co v lidovém životě bylo. To, co se do našeho života už nehodí, přejímat nemůžeme. Ale je toho dost, co nám život právě tak zhodnotí a okrášlí jako dříve lidu selskému - proč bychom se toho zříkali?
I tak, přiznávám, je v každém takovém počínání zdroj k paradoxům. A budiž pravdě průchod dán: uvedu dvojí takový paradox, ke kterému krúžkování vedlo, jeden z Brna, druhý ze Strážnice:
Stalo se až mnohem později, někdy kolem roku 1933, na brněnském stadiu. Tam se tehdy scházel brněnský krúžek slovácký. Jeho členové byli hlavně z Horňácka a z Podluží, a proto pěstovali muziku i píseň hlavně horňáckou a podlužáckou.
Jednou se právě chystali krúžkaři k velické sedlácké, jejich studentská kapela už podchytovala zpěv šuhajů, když v sousedním velkém sále stadia dirigent zvedl taktovku, aby při koncertu Vítězslava Nováka řídil Slováckou suitu. Náhoda tomu chtěla, že se sedlácká v krúžku rozvířila naplno právě ve chvíli, když také brněnská filharmonie vedle v sále začala plně s větou Slovácké suity - U muziky. Chvíli běžela tak podle sebe obojí hudba: lidová předloha, jen málo přednesem krúžkařů pozměněná, a umělecké přetavení Novákovo. Obojí to běželo podle sebe, ba pronikalo to do sebe. Zvláště výšky zpívajících i výrazné synkopy kontrášů a basy draly se vtíravě přes závěsy do koncertního sálu. Byla to chvíle zvláštní, a krátká. Dirigent sebou nevrle vrtěl, obecenstvo se začalo rozhořčeně rozhlížet, sluhové běželi rychle vedle, a rušivá předloha zmlkla. Novákovo přetavení doznívalo již samo ke spokojenosti městských lidí, zažívajících v této stravitelné podobě lidovou předlohu. Ona sama ve své původní syrovosti by jim už nebyla chutnala...
Obdobně, jen s tím rozdílem, že místo městského publika zaujali tentokráte krúžkaři sami, rozvinul se jeden z prvních našich krúžků ve Strážnici. Strýci dole v šenku, inspirovaní známými zvuky, které se k nim linuly z prvního patra, ze spolkových místností čtenářského spolku, odebrali se radostně nahoru v náladě už povznesené a přidali se hlasy ne právě uhlazenými ke zpěvu studentů a místních slečen. Nastal jakýsi zmatek a rozpaky, zvláště u místních slečen, které se sice ochotně zúčastnily hnutí, při němž "splývaly" s lidem, ale nepředstavovaly si to splývání tak doslovně. Trvalo několik let, než se tyto otázky jaksi vyčistily, než se ze strážnického krúžku začala vyvíjet pravdivější obdoba projevu lidového, ale docela se ta otázka nevyjasnila podnes, jak jste viděli ve strážnickém sklepě: Strážničan si svou píseň, tanec, kroj chce pochovat sám, po svém, nepřeje si jaksi, aby se uměle prodlužovalo, co on opouští.
Náš krúžek se začal o řešení snažit. To se mu musí přičíst k dobru proti těm netečníkům, kteří nechali lidový život podle sebe zanikat, a ještě si třeba mnuli ruce. Pocítili jsme také brzo onu paradoxnost a starali se, aby mezi nás chodili aspoň selští synci, když už ne děvčata. V ženském rodě byla propast mezi selskou a městskou dívkou skoro nepřeklenutelná.
...A tak se nám oběma proměnila počáteční zábava pro sebe, šlo o to vrátit lidu obnoveně, co ztrácel. Šlo nám o vědomou renaissanci.
A vědomě jsme k ní přistupovali s pomocí živlů městských. Říkali jsme si: Když sedlák uvidí, že "pán" se za něj nestydí, že přejímá jeho projevy, způsob zábavy, a při slavnostních příležitostech též kroj, který se jinak do všedního městského života nehodí, když sedlák pozná, přihlížeje svým darům v novém prostředí, že jsou pěkné, svěčné, lákavé, obrátí se zas k tomu, co začal odkládat.
To bylo asi hlavní heslo v těch rušných prázdninách. Podle něho jsem přes den sháněl staré tetičky a strýčky, abych získal staré písně, a večer jsem už učil mládež písním nově polapeným a hudci si při tom vybavovali zase svoje staré. Kruh se roztočil. Na tanec přibyl pomocník: technik Karel Hollan z Hodonína, skvělý zpěvák i tanečník z brněnského krúžku. Přijížděl navečer učit strážnickou městskou mládež starým tancům. Ale on neslyšel a nevzal si také k srdci slova Janáčkova o bludném umění a rozšířil brzo svůj program: kromě strážnických učil mládež též tancům horňáckým, podlužáckým i uherskoslovenským a vnesl tak do našeho programu kus toho mezinárodně slovenského, kterému jsme se chtěli vyhnout. I myjavští hudci se tehdy občas ve Strážnici ukázali, a zase ne docela ve prospěch místní pravdivosti. Od té doby se mně zdá, že se datuje jakási cigánština ve hře krúžkové kapely, která strážnickým hudcům byla cizí.
Ba to odlišovalo hudce strážnické též od velických, kteří přece jen v poslední své sestavě s Jožkou Cigánem kus té cigánštiny také jevili. Snad i to, že strážničtí hudci aspoň v té době hráli bez cimbálu, jehož rozevláté akordy k oné cikánštině myjavských hudců nemálo přispívaly, pomáhalo strážnickým uchránit se jí. Nikdy se mezi akordy strážnických neobjevily zmenšené akordy, pro cikánskou hudbu tak příznačné, staré tóniny nebyly smazávány ve prospěch běžného dur a moll, jak cikáni rádi dělávají, a co ještě zvláštního: skoro každá, i vysloveně mollová píseň skončila v harmonizaci strážnické akordem durovým, aby se v příští strofě zase obrátila ke svému mollovému barvení...
Psal se rok 1912

Jan Mička

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím žádný názor)

DALŠÍ INFORMACE: Folklorní sdružení ČR
Zveřejněno 22.04.2004 v 14:46 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA