|
Čert a Káča aneb krach jedné pohádkyčasopis Folklor 5/2004
Svátečně vystrojeni a naladěni, s velkým očekáváním se pobavit, třebas i výjimečně, vcházíme do kouzelného prostoru divadelní budovy. Dnes večer se zcela dobrovolně necháme okouzlit. Vždyť si trochu té krásy zasloužíme po všem shonu a nepříjemnostech všedního dne. Vybrali jsme si známý a osvědčený titul, českou klasiku, skladatele, jehož si nesmírně ceníme a který nás zaručeně dokáže i pobavit - Antonína Dvořáka a jeho operu Čert a Káča. Kvůli celkovému zážitku jsme si znovu připomněli báchorku Boženy Němcové o jedné staré děvečce a hloupém čertovi.
Zazní orchestr a ihned nás vtáhne do okouzlujícího víru barev, melodií a rytmů. Rozbíhá se kaleidoskop obrazů a velká záhada operního představení začíná. Staví se před nás hádanky a vzbuzuje se řada otázek. Pokoušíme se začlenit první vizuální zážitky do obrazů, známých z českých dějin a lidových tradic. Naše zkušenost nás vybízí vidět představení tak, aby z něho bylo patrné, kdo je autorem díla, kdy a kde se skladba zrodila a jakou měla "životní cestu”. Každý člověk oplývá zásobou představ a vzpomínek, které mu pomáhají orientovat se a pochopit situaci, postavy a vztahy mezi nimi. To jsou bezvýhradné základy naší představivosti. Chceme onomu scénickému výtvoru dokonce uvěřit, abychom tak mohli prožít katarzi a najít usmíření. Obzvláště u jevištních forem je podobná orientace nutná. Každý detail má napovídat a vést k rozluštění dramatu, k emocionálnímu uspokojení a naplnění naší estetické představy.
Opona se zvedá a my otevíráme oči. Ale co spatřujeme v prvním jednání zmíněné inscenace? Unavení muži přinášejí do nově postavené stodoly stoly a židle. Chystají se na posvícení. Výzdoba divákovi vnucuje naivní obrázky na čertovské téma a "vkusné” klobásy, jež se prý zachovaly ze starých dobrých časů, neboť lid je nyní tak chudý, že se na ně ani nepodívá. Sem tam přináší hospodský na stůl nějaký ten půllitr. Bezradní muži a ženy se jen nepatrně a v tichosti baví. Asi proto, že se ještě dobře neznají. Podle oděvů soudím, že pocházejí z nejrůznějších končin - z Plzeňska, Moravy, Slovenska a Maďarska, se všemi příchutěmi vzdálenějších krajů. Byli by se jistě pobavili a zatančili, kdyby ale alespoň zvládli tu maďarskou "pleskanici”. Nemuseli by pak koukat tak lhostejně. Hodně výhrad by se našlo vůči chování postav na jevišti, které by snad také mělo být dáno psychickými vlastnostmi národa a zároveň by mělo korespondovat s ostatními komponenty scénického výrazu.
Ovčák Jirka i Marbuel se obracejí na jevišti k nepřítomným muzikantům tak, jak bylo zvykem v hospodě při vesnických tancovačkách. Muzikanti by jistě oživili děj, a tak by se vytvořily nové momenty a jevištní obrazy. Hlavní hrdinka Káča, dívka s příznačným jménem, se "potápí se stínu” děje, ošizená o své nejdůležitější charakteristiky, jakými jsou zlost, paličatost, ukřičenost, nevzhlednost a trucovitost. Jiným slovem - výraznost. Tento dojem se umocní ve druhém dějství, kde kromě jednoho žertu s čertem vidíme jen unuděnou panenku "neviditelnou” ve svém koutku. V pekle se také dějí zajímavé věci. Protože však cílem tohoto článku není kritika režisérské práce, zůstaneme pouze u zachování charakteru českosti v české pohádce. Dalším zásadním momentem je způsob, jakým je vyřešena přítomnost dušiček v pekle. Očekávali jsme, že budou tradičně ukryty pod pokličkami. Očekávali jsme také vířivý ďábelský tanec, plný života, pohybu a barevnosti. Spousta nápadů by se jistě našla i v české literatuře. Namísto toho však vidíme kostýmy, předimenzované zvířecími prvky a jakési rozpačité a nečitelné reakce herců, sklouzávající do každodenní šedi. Je ovšem pravdou, že jsou na jevišti vystaveni "zajímavé" ukázky nástrojů národních řemesel a že se jich divák může i povšimnout. Tradice tedy vítězí! Škoda, že právě zde, kde bychom se rádi soustředili na něco úplně jiného.
"Sen a skutečnost” - to je třetí dějství, kdy na jevišti panuje ticho a kde zkáza kontrastuje s rozkošnou hudbou. Zato zde se zaručeně nedá uhodnout, v jaké části Evropy právě jsme, a že to, co se odehrává, se týká našich hrdinů. Ironie vítězí!
Jsme si vědomi podmíněnosti divadelních prvků a nároků na tvůrčí potenciál inscenačního týmu. Vše ospravedlníme a dáme za pravdu, pokud z představení odejdeme uspokojeni. OPERA je syntetická forma, složitá, vyžadující širokospektrální vědomosti a snahu. Snahu zůstat věrný partituře, skladatelově invenci, snahu najít cestu k soudobému divákovi. A je pak ještě něco, bez něhož by nebylo umění - cit. Dále pak něco, bez čeho by umění existovat mohlo - kompromis. Jsou to paraziti v mnoha podobách - finanční možnosti, udržování dobrých kolegiálních vztahů, konformismus, lhostejnost a kolaborace.
Národní poklady si zaslouží naší pozornost. Jedním z nich je opera Čert a Káča. Když ji ošidíme o její národnost, ošidíme sami sebe o další poklad. Neurčitost doby, regionů a poměrů, jež se projevuje v eklekticismu kostýmů, v deficitu rekvizit, nevýrazném vystupování hlavních postav a snad i upřímně míněné nudě děje (díky nedostatků režijních nápadů) ničím nepomáhá k dobrému výsledku a nepřináší ani hodnotný zážitek. Bezradnost.
Inscenace opery Antonína Dvořáka Čert a Káča v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Premiéra: červen 2004. Inscenační tým: scéna - Milan David, kostýmy - Dana Hávová, choreografie - Daniela Stavělová, režie - Ondřej Hučin.
Světla Atanasova DALŠÍ INFORMACE: Folklorní sdružení ČR Zveřejněno 16.09.2004 v 14:44 hodin součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ® |
|