S trochou nostalgie jsem se začetla do připomínky 40. výročí souboru Úsměv z Horní Břízy. Připomněla mi totiž pár pěkných roků spolupráce s tímto dnes už mezinárodně populárním souborem, který rozdával všude (a doufám, že stále rozdává) smích, radost a optimismus, i když někdy s kritickým podtextem. Připomněla mi období, kdy jako pracovnice tanečního oddělení Ústředního domu lidové tvořivosti jsem znala důvěrně všechny tehdejší české a moravské soubory. Bylo to prostřednictvím seminářů, nespočetných instruktáží, osobní pomoci.

Spolupráce s Úsměvem byla ještě užší. Především v období, kdy soubor začínal. Vzpomínám si, jak jsme se Zdeňkem Bláhou sedali u klavíru, diskutovali, dohadovali se, zkoušeli, až vznikla ona pověstná Kajda, která znamenala první krok tohoto souboru mezi tzv. špičky. Zdeněk dostal hlavní cenu za hudbu, já za choreografii na tehdejším celostátním festivalu v Popradu.

Potom už šli Úsměváci svou vlastní cestou a úspěšně bořili mýty, že taneční technika zachrání vše. Přicházeli s desítkami neotřelých nápadů podepřených výbornou interpretací tanečníků - herců (nebo spíše obráceně) a vynikajících muzikantů a konečně dokázali velmi pohotově využít režijních podnětů Vaška Bárty.

Soubor Úsměv ukázal tak jednu z cest, která je v činnosti našich folklorních souborů nezanedbatelná. A já mu přeji, aby současná šťastná konstelace muzikantů, choreografů, interpretů pokračovala i v dalších desítkách let.