U příležitosti 59. mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2004 byl uveden k 110. výročí narození pana profesora pořad Folklorního sdružení České republiky z autorské dílny Anny Buroňové a Barbory Čumpelíkové s názvem Poutník Karel Plicka. K tomuto pořadu vydalo Folklorní sdružení ČR tištěného průvodce, jehož text nyní uvádíme v naší rubrice osobností národopisu.

Hluboká stopa působení prof. Karla Plicky (narozen 14. 10. 1894, zemřel 6. 5. 1987) v české a slovenské kultuře poznamenala několikero odvětví: slovesnou, hudební a taneční folkloristiku, film, fotografii a uměleckou dokumentaristiku. Všechny obory si jej přivlastňují, ve všech jej přijímají jako osobnost, která je obohatila a posunula ve vývoji. Kromě nich se zapsal uměleckým a pedagogickým působením v historii počátků předních českých kulturních institucí (Česká filharmonie, Československý sbor národních písní a tanců, Filmová akademie múzických umění). Patřil mezi jedince nadané hlubokou vnímavostí a několikanásobným talentem. Přidají-li sudičky pracovitost a vytrvalost, je otázkou příležitosti, která z múz si je přitáhne a dá jim vyniknout. Někteří se však nedají zlákat žádnou z nich a hledají cestu vlastní, většinou trnitou, přinášející uznání až při celoživotní bilanci. Tehdy teprve žasneme nad velikostí člověka, který ovlivnil náš pohled a vztah k životu vůbec.

Narodil se ve Vídni v rodině českého dělníka Františka Plicky a Anny, za svobodna Horčičkové. Jako syn vedoucího amatérského pěveckého sboru Záboj vyrůstal v hudebním prostředí a již v pěti letech se stal členem vídeňského dětského pěveckého sboru. Matka čtyř dětí záhy zemřela, otec se oženil podruhé, přišly další děti. Mladý Karel putoval do Hradce Králové na učitelský ústav, kde bylo bohaté kulturní prostředí. Upozornil na sebe záhy. Hrál na housle a ovládal nástroj natolik, že si jej všimli hostující virtuosové František Ondříček a Jaroslav Kocián. Nabídli mu bezplatné hodiny, na které mladý Karel dojížděl do Prahy, jakmile se mu sešla částka potřebná na cestu vlakem. Studium na konzervatoři znemožnila finanční tíseň. Po maturitě přijal místo houslisty a violisty Komorního sdružení ve Švédsku v podstatě za byt a stravu. Přišly nové nabídky: studium italské školy zpěvu v Bologni nebo houslí v Berlíně. Rozhodl se pro druhou možnost, a aby vydělal na první čas pobytu, nastoupil jako učitel na školu v Úpici. Během roku secvičil s dětmi pěvecký sbor. Vypukla první světová válka a místo do Berlína se dostal k vojenské hudbě do Vídně, kde měl možnost působit zároveň v opeře jako basso profondo v rolích wagnerovských oper.

Po válce znovu nastoupil učitelské místo v Novém Městě nad Metují. Založil dětský pěvecký, hudební a recitační sbor, v němž se uplatňovala hlavně lidová píseň a drobné lidové slovesné útvary - říkadla, bajky, pohádky. V roce 1921 nastoupil v Praze jako sbormistr ženského sólistického sboru, který se stal základem pěveckého sboru České filharmonie. Spolupracoval s Jaroslavem Křičkou a dirigentem Talichem, seznámil se s Vítězslavem Novákem i Leošem Janáčkem a jeho nápěvkovou teorií.

V roce 1923 přišla nabídka Matice slovenské k tříměsíční studijní cestě na sběr slovenských folklorních projevů a slovenských národnostních enkláv za čerstvými hranicemi mladé Československé republiky. Plicka si velmi dobře pamatoval vzrušující setkání z dob hradeckých studií, kam přijeli hostovat ochotníci z Uherské Skalice a myjavští hudci s cimbálem. Chopil se příležitosti k hlubšímu poznání a rozjel se do Rumunska, kde z poslední železniční stanice putoval v městském ošacení 60 km do Nadlaku. Zima toho roku byla nesmírně krutá. Zdravotní potíže, získané na této cestě, jej pronásledovaly dalších patnáct let. Zaznamenal písně, pohádky, říkadla, lidová podání a hudební projevy slovenského lidu se v jeho mysli prolínaly s důvěrně známým dílem Josefa Mánesa a Maxe Švabinského, který již v r. 1908 rozpoznal jeho výtvarný talent a doporučoval Plickovi výtvarné studium.

V následujících letech prochodil Slezské Beskydy, vstoupil přes Jablunkov a Čadcu na západní Slovensko, sešel do trenčanských dědin, odtud se vydal na východní Slovensko. Navštívil údolí Ondavy, Latorice, Laborce, zavítal do okolí Svídníku a Dukly, prošel karpatským obloukem až k Užhorodu a huculské Jasině. V praxi poznal život starých Slovanů, jak jej přednášel na univerzitě prof. Lubomír Niederle. Na bratislavské univerzitě se zapsal na hudební vědu, národopis a dějiny umění. Závěrečnou práci v r.1928 tvořily výsledky pětiletého putování i teoretických úvah.

V roce 1929 zorganizoval pro firmu Pathé natáčení lidových písní na gramofonové desky. Zdokumentoval všechny důležité typy písní, vydal první monografii s fotografiemi a moderní dokumentací zápisu. Fotoaparát jej doprovázel od prvních cest a v archivu Matice slovenské zanechal záznamy písní s nápěvy a snímky v množství, které by stačilo na jeden plodný život.

S kamerou se naučil pracovat tak, že v roce 1932 získal na výstavě fotografického umění ve Florencii zlatou medaili. Další zlatou o rok později za výtvarné kvality filmového umění v Benátkách, o rok později opět v Benátkách za filmovou báseň Zem spieva. Podělil svým výrazným působením obě části Československa v dobách jeho trvání. Výtvarné publikace, teoretické etnomuzikologické práce a sborníková díla dodnes ohromují svou uceleností a staly se studnou další inspirace v oblasti lidového umění.

Při práci, společenských setkáních i v soukromí šířil kolem sebe fluidum duchovního šlechtice, jemuž nic lidského nebylo cizí. Sebenepatrnější projev krásy proměnil v ojedinělý zážitek, ozvláštněný jeho pohledem a zprostředkováním. Věříme, že i náš pořad přispěje k důstojné vzpomínce v jubilejním roce jeho narození.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti