Vždy pociťuji dvojnásobnou radost, dostane-li se Cena Thálie do správných rukou. Při slavnostním předávání cen 27. března 2004 v pražském Národní divadle byla za celoživotní jevištní mistrovství udělena dlouholetému členu baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Jiřímu Žaludovi. Byla by chyba opomenout tuto výraznou osobnost tanečníka i na stránkách našeho časopisu, a to nejen proto, že se jeho taneční umění začínalo kdysi rozvíjet na poli folklorním, a sice v řadách členů škodováckého souboru. Jeho mimořádný pohybový talent neunikl pozornosti někdejšího šéfa plzeňského baletu Jiřího Němečka, který mladého tanečníka obsadil coby "eléva" do role Romeova a Merkuciova společníka v "pas de trois" plesové scény 1. dějství Prokofjevova baletu Romeo a Julie.

To bylo v roce 1952. Od té doby nebylo v Plzni baletní inscenace či inscenace operní, operetní nebo činoherní s baletnímu vstupy, do níž by Jiří Žalud nebyl býval obsazen. Výčet jeho rolí je úctyhodný, úctyhodné je i jejich žánrové spektrum i oborová různorodost, což je ostatně pro osobnosti, vyrůstající na mimopražských scénách, typické. Jsou mezi nimi "princové" a "králové" klasických baletů, vesničtí chasníci, role demicharakterního oboru, vyžadující lehkost taneční techniky, komické figurky (Alan nebo mlynář v Marné opatrnosti J. Lancberryho a F. Herolda či důstojník v Blažkově choreografii Offenbachovy Gaité parisienne). Na druhé straně jsou zde role s bohatým dramatickým nábojem (Tybald v Prokofjevově Romeu a Julii, cikán v Čarodějné lásce Manuela de Fally, gangster v Bartókově Podivuhodném mandarinu, Frollo v Pugniho Esmeraldě nebo z posledních inscenací otec Germont v baletním ztvárnění Verdiho opery La Traviata). Nepřekonatelné byly v jeho podání též postavy vzbuzující divákův soucit (mezi nimi zejména Petruška Igora Stravinského).

Jen málo vrcholových interpretů klasického baletu se dokáže přeorientovat na folklorní tanec. Pro Jiřího Žaluda to žádný problém nebyl, což je opět důkazem toho, že taneční projev je buď dobrý, nebo špatný. Jeho provedení furiantu v 2. dějství Smetanovy Prodané nevěsty by mohlo být příkladem dokonalé interpretace tohoto tance. Zemitost neztrácely ani jeho sólové či ansámblové kreace ve Slovanských tancích Antonína Dvořáka, Moravských nebo Lašských tancích Leoše Janáčka. Jiří Žalud má záviděníhodnou schopnost technicky a výrazově zvládnout i tance jiných národů, ať již se jedná o čardáš, tarantellu, polonézu, krakowiak, tance arménské (Gajané A. Chačaturjana), gruzínské (Daisi Z. Paliašviliho) nebo španělské.

Mimořádným zážitkem pro mne v jeho podání zůstává "švec", svádící boj s nemilosrdnou smrtí ve zpívaném baletu B. Martinů Špalíček v choreografii L. Hynkové (1990).

Když r. 1997 dlouholetý sólista dovršil důchodový věk, zdaleka netušil, že jeho návrat na prkna mu přinese další mimořádné úspěchy. Byla to především role "elegána" v muzikálu Vrabčák z předměstí, v níž zazářil nejen na plzeňské, ale i pražské scéně. Ve svých sedmašedesáti hostuje v muzikálu Lucrezia Borgia v Národním divadle. O své mimořádně dobré fyzické kondici říká: Mám jednoduchý recept, jak neztratit kondici. Nepřestat cvičit, pokračovat v tréninku, v rytmu, který jsem měl zavedený celý život. Jak svěřil Plzeňskému deníku, Cena Thálie ho ...trochu vyhodila z normálu. O své profesi říká: Divadlo jsem dělal vždycky pro svůj dobrý pocit, soubor a publikum.

Jiří Žalud je mimořádným zjevem našeho tanečního umění. Nikdy nebyl démonickou osobností ani na jevišti, ani v civilu. Potkáváme ho na plzeňských ulicích a oceňujeme jeho skromnost a samozřejmost, s níž se mezi námi dokáže pohybovat. Jeho pokora vůči profesi by mohla být příkladem mladé generaci, často netrpělivě dychtící po okamžitém ocenění. Popřejme Jiřímu Žaludovi do dalších let mnoho zdraví a řadu nových uměleckých úspěchů.