Znám ji déle, než ona mne. Patřila ke skupince zakládající Mělnický soubor kapitána Jaroše. Vznikl z mamutího sboru, který se jednorázově sešel a secvičil pod vedením skvělého muzikanta Standy Kovandy několik písní na oslavu státního svátku v roce 1949. Tato směs tehdejších mladých lidí ze všech společenských vrstev středočeského města se pustila s ohromným zápalem a vůlí do sběru zbývajících písňových a tanečních střípků v prostředí, které hledání vlastních kořenů přálo. I společenská atmosféra tehdejší doby byla nakloněná vytváření vícevrstevného společenství. Tak se stalo, že se v líhnoucím souboru sešli žáci střední zahradnické školy, učňové s gymnazisty, sportovci a muzikanti, bývalí skauti, sokolové - a zápal prof. Františka Bonuše, který pro ně uspořádal a s Vycpálkovci vedl víkendové soustředění ve Strahovském klášteře.

V souboru se již tenkrát sešli i manželské páry. Jedním z nich byli i Kovandovi. Život manželského páru s rodinou probíhá však v jiném rytmu, než je souborový. Zanesl jej do Karlových Varů, kde již od roku1947 - 1948 existoval sbor na ZŠ, pozdější soubor Mládí manželů Balounových. Kovandovi po svém příchodu v roce 1952 založili další folklorní soubor Radost. Z Karlových Varů jezdily do soutěží tehdy celkem čtyři soubory písní a tanců.

Kovandovi jako vedoucí byli úspěšní. Měli oba to, čemu říkám "fortel", schopnost vytvořit představu venkovanů 18. a 19. století, cítit jejich přístup k taneční melodii a písni, vytvořit repertoár ve smyslu zásobárny písňové hudební a taneční tvorby. Dávali k dispozici celou svou bytost: muzikanta - primistu, který byl zároveň skvělým tanečníkem a tanečnice, která organizačně a metodicky dokázala vést k technice lidového tance a spolupracovala na choreografiích. Později se angažovala při rekonstrukci regionálního lidového oblečení spolu s badatelkou Sašou Balounovou.

V rytmu souborového života dochází zákonitě k výměně generací. Shodou okolností se tato doba sešla v souboru Mládí Balounových a Radosti Kovandových někdy koncem šedesátých let. Dřívější rivalské vztahy se měnily, oba soubory postupně splývaly, mísil se i repertoár. Pod názvem Dyleň a vedením manželů Hankových jej vídáme dodnes. Jejich obsada je prototypem dospělých tanečníků, kteří se dovedou opřít do pohybu s vervou a radostí, která je nese ze starostí denního života do svátečních příležitostí.

Běh života bývá nakloněný ztrátám. Tragický odchod manžela přinesl existenční komplikace, které bylo nutno řešit a Eva Kovandová se přestěhovala do Žlutic. Tam zapustila opět kořeny a pokračovala v práci s dětmi v prostředí zvláštního, bohem zapomenutého kraje, mezi obyvatelstvem, jak sama říká, bez národnosti. Zůstala mu věrná dodnes. Na jedné z přehlídek viděla soubor, jehož děti ji zaujaly. Byly bezprostřední, uměly si hrát na scéně, a co víc, jejich vedoucí dokázala do odpoledne napravit všechny připomínky, které vyslechla dopoledne od poroty. Soubor se jmenuje Stázka a Eva za ním jezdí do Teplé jako dobrá kmotra sudička.

Činnost souboru přesahuje státní hranice, děti si navzájem porozumějí všude. Snad se sblíží natolik, aby se zahojily rány z nešťastného období 30. - 45. let a zabránilo se jejich opakování. I k tomu pomáhá Evina účast na taneční a estetické výchově dětí z Teplé. K jejím narozeninám přejeme všichni společně pevné zdraví a hodně radostí v rodině i v souboru.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti