Bydlím už přes půl století v Praze, ale duchem jsem pořád tam v tom kraji krojů, písní a tanců a vína, kde mezi Buchlovem a Javořinou se pořád ještě zpívá a hraje na oslavu života a jeho krás.

Koncem 19. století napsal J. V. Hauerland, tvůrce národopisné výstavy v Uherském Brodě 1894 - jedné ze 175 výstav, které byly přípravou k velké Národopisné výstavě českoslovanské 1895 v Praze - že do padesáti let všechna ta krása výšivek a krojů zmizí a jen v muzeích budou uchovány památky na lidovou kulturu jako projev tvořivých schopností vesnického lidu, který všecko co dělal, dělal opravdově a osobitě. Z toho jeho memoranda vzniklo v Uherském Brodě nejstarší muzeum na Slovácku jako průlom do dosavadní lhostejnosti k lidové kultuře, podceňované v germanizovaných městech rakouské monarchie. Ostatně i Joža Uprka zachycoval krásu kožichů a krojů s obavou zániku a jeho heslo: "Svojím byt a svojím ostat" vyjadřuje podobné pesimistické obavy.

Ale nic z těch pesimistických obav se neuskutečnilo, protože lidová kultura osvědčila obdivuhodnou životaschopnost díky emotivnímu potenciálu všeho toho, co naši dávní předkové vytvářeli záměrně a osobitě ze svých vlastních potřeb, nikoli jako barevnou podívanou, jak to turisté a milovníci lidového umění a folkloru obdivují na národopisných slavnostech. Nevadí, že se místo celých vesnických pospolitostí staly nositeli lidových tradic už národopisné soubory, když se vesnice postupně poměšťovaly. Já jako etnograf prožil na Brodsku dobu ještě plně tradičního života - vesnice žila zemědělstvím a ženy byly v něm zaměstnány, takže tehdy ještě ženy a dívky vůbec městské oblečení neměly, protože v tom tradičním prostředí jim kroj - pro všední potřeby zjednodušený do pohodlnějších forem - úplně vyhovoval. Až později ustoupil do obřadní sféry a nosí se proto, že člověka zkrášluje.

Fotografoval jsem na Brodsku dívky v kroji i v běžném oblečení a ten rozdíl byl neuvěřitelný: v kroji to byly princezny z pohádky! A tak mě velice těší - nejen jako etnografa a rodáka ze Slovácka, který si pořád ještě rád zpívá slovácké pěsničky a občas i před hudci Slováckého krúžku v Praze obdivuje výkony seniorů, kteří postojem při zpěvu prokazují emotivní sílu tradiční lidové kultury - třeba jako Kliment Navrátil, který pro mě představuje prototyp hrdého, vznosně se nesoucího člověka, který i když nezpívá, vyjadřuje podstatu toho, co slovácká lidová tvořivost vynalezla a používá na oslavu života a jeho krás.

A co mě nejvíc těší? Že přibývá dětských souborů, které budou pokračovat v udržování tradic "malovaného kraje", které nejsou přežitkem, ale budou představovat i osobitý přínos Česka do Evropské unie, abychom tam nevstoupili jen jako uchazeči o finanční podporu, ale vnesli tam i něco osobitého, co se nemohlo zrodit nikde jinde, než tam na vinorodém Slovácku mezi Buchlovem a Javořinou.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti