Když jsem před několika lety psal ve Folkloru o tom, že matička Praha, ač se to snad na první pohled nezdá, je takovou malou folklorní velmocí, měl jsem na mysli především počet folklorních souborů a lidových muzik. Zároveň jsem vyjádřil naději, že se rozroste i počet regulérních folklorních festivalů a akcí, které si přece jen v Praze vybojovávají své místo na slunci z nejrůznějších objektivních důvodů jen těžce.

Naděje se zpolehoučka vyplňují. Pominu-li množství menších tradičních akcí a zaměřím se na mezinárodní festivaly, pevné kořeny již v matce měst zapustil známý a mezi zahraničními účastníky vysoce oceňovaný festival Praha - srdce národů, který se (letos to bylo již posedmé) koná vždy na konci května. Na svědomí jej mají manželé Miňovi, v jejichž hlavách se nápad na pořádání festivalu národnostních a etnických menšin zrodil a kteří jej za podpory Slovenského folklorního sdružení Limbora a dalších partnerů nechali v srdci Evropy vyrůst do krásy. Letos se na přelomu srpna a září velmi ambiciózně k této akci připojil také Mezinárodní folklorní festival Pražský jarmark. Prozatím svým "nultým" (znamená to pokusným?) ročníkem. Leč věřme, že se v příštím roce dočkáme i ročníku prvního, že úspěšný "pokus" se změní v pevný základ pro budování nové tradiční akce, která záhy dojde obliby mezi Pražany a pro návštěvníky hlavního města bude vyhledávaným zpestřením jinak bohaté kulturní nabídky. Je potěšující, že po letech marných snah Folklorního sdružení ČR prosadit se zde významnou akcí festivalového typu byla v Pražském jarmarku konečně nalezena reálná a životaschopná varianta prezentace tradiční lidové kultury. Nedal jsem si proto tuto akci ujít.

Z názvu článku vyplývá, že jsem měl příležitost vnímat celou akci nejen z pozice prostého diváka, ale chvílemi také z pozice člověka, kterému se shodou okolností naskytla možnost (či byl nucen) nahlédnout pracovně i do zákulisí, tak trochu pod pokličku organizátorům, ačkoli jsem členem štábu nebyl. Chtěl bych se o několik postřehů podělit.

Pražský jarmark byl z hlediska časového koncipován nezvykle velkoryse. Zahájen byl na pražském Ovocném trhu v sobotu odpoledne 28. srpna a probíhal (v dalších dnech již celodenními programy) až do soboty večer 4. září t.r.! Na pracovnících štábu tedy ležela nesmírná zodpovědnost a neúměrně vyčerpávající osmidenní tíha organizačních povinností.

Přestože se jednalo o akci zcela novou, informace o ní se k sluchu příslušné cílové skupiny dostaly - k poctě FoSu slouží, že se v letošním roce skutečně podařilo plně prosadit plnění smlouvy s Českým rozhlasem, takže od počátku festivalové sezóny zaznívaly z jeho jednotlivých stanic (dokonce i důsledně nefolklorního Radiožurnálu) pozvánky na všechny festivaly, doplňované rozhovory s jejich řediteli nebo programovými pracovníky.

Jako divák, tedy v hledišti, jsem se Jarmarku zúčastnil hned v sobotu a neděli, a potom v pátek, vždy odpoledne a večer. Už při příchodu mne potěšilo, že se podařilo sehnat relativně dost lidových výrobců (ne že by jich nemohlo být více), kteří nabízeli jen kvalitní řemeslné výrobky, lidové pečivo, ale i praktické ukázky postupů při ruční výrobě svého zboží. Uprostřed náměstíčka za Tylovým divadlem byl postaven rozložitý stan pro gastronomii s dostatečným množstvím stolů. Mezi ním a plně zakrytým jevištěm (z hlediska proměnlivosti počasí nezbytnost, z estetického hlediska, kdy uzavřená scéna zcela zakryla působivý horizont zadního traktu divadla, trochu škoda) však působilo hlediště s lavicemi pro cca 200 diváků miniaturním dojmem. Teprve později jsem pochopil, že řešení je "fikaně vymyšlené" - na scénu totiž bylo velmi dobře vidět i z gastronomického stanu, směrem k hledišti otevřeného. A také z boku zpod deštníků nad řadou venkovních stolků v zahrádce pizzerie a baru Colosseum u pasáže Myslbek.

Zpočátku mě mátly nepochopitelně nízké ceny ve stáncích i v gastronomickém stanu. Pak jsem se ale zorientoval - vše se prodávalo za groše, které si návštěvník mohl (chtěl-li koupit musel) směnit ve dvou směnárnách v prostoru Jarmarku umístěných. Určitě dobrý nápad, rozhodně ozvláštňující. Nevím jen, zda to z hlediska organizačního není komplikace navíc (včetně nároků na personál, účtování...). Návštěvníci to přijali, dokonce oni i účinkující si občas minci v hodnotě 1 groše nechávali jako suvenýr. Na kolik přijde ražba nových nevím, ale možná to je dobrý byznys.

Pozitivně mohu (nehovořím o dopoledních programech, které jsem neviděl) hodnotit výběr souborů, které se na Pražském jarmarku postupně představily a publikem byly i náležitě oceněny. Z velké části byl výběr těch zahraničních podmíněn tím, které soubory se zúčastnily festivalových koleček a půlkoleček, tedy festivalů od Šumperka po Karlovy Vary. Právě v tom by mohla být síla i užitečnost této akce - umožnit hostům festivalů, organizovaných v druhé půli srpna a první víkend září, navštívit Prahu, a zároveň tak ušetřit náklady organizátorům zmíněných festivalů, kteří je mohou odeslat dříve (nebo přijmout později). Mohli jsme tak postupně vidět vynikající i zajímavé soubory a skupiny ze Slovenska, Itálie, Polska, Mexika, Argentiny, Ruska, Slovinska, Velké Británie a Indonézie (mimořádně byl zařazen i sólový taneční výstup Brazilky Camilly). Jejich vystoupení pak byla proložena vystoupeními pražských, středočeských a moravských folklorních souborů a muzik, ale i několika pořady nefolklorními. Jen na okraj - největší dojem ze zahraničních hostů ve mně zanechaly (bez pořadí): argentinský soubor El Cimarrón z Buenos Aires, který se představil vynikajícími gaučovskými tanci a tanci sevillanas, ale také úžasnými ukázkami školy tanga. Dále italský soubor I Nuovi Zampognari z Catanzara, jednak mistrným ovládáním charakteristických kalábrijských dud, na nichž levá i pravá ruka dudáka hraje současně na dvou píšťalách jinou melodii, za druhé úžasnou schopností vedoucího souboru navázat v průběhu vystoupení slovní kontakt s publikem tak, že mu všichni rozuměli, i když hovořil italsky. Nejbarvitější byl soubor Grupo Magisterial de Danza z Querétara (město i stát v Mexiku) a asi pro obrovský stylový záběr, protože ve svém repertoáru nabízí folklor všech skupin obyvatel z většiny mexických států. Nechyběly ani hudba a tance ze samotného Querétara, tolik ovlivněné českou dechovkou, polkami a mazurkami. Tuto zřetelnou a nesmazatelnou stopu tam zanechali čeští vojenští muzikanti, sloužící u querétarského dvora mexického císaře Maxmiliána (arcivévody Ferdinanda Maxmiliána Habsburského, bratra císaře Františka Josefa I.). Již jmenovaným - více či méně exotickým souborům - pak naprosto rovnocenně konkurovalo jen šestičlenné, leč bravurní slovenské muzikantské seskupení Terchovská muzika pod vedením vynikajícího zpěváka, kontráše a píšťalkáře Tibora Mahúta. Ne nadarmo je terchovská hudecká muzika pro náročně vedený vícehlas a složitou instrumentaci jinak jednoduchých melodií nazývána lidovými varhanami!

Z hlediska režijního nemohl mít divák výhrady - program byl koncipován jako sled půlhodinových profilových vystoupení jednotlivých souborů, oddělených průvodním slovem konferenciérů a nezbytnou technickou úpravou jeviště podle potřeb následujícího účinkujícího. Zatímco technici se mi jevili jako profesionálové, zdálo se mi, že ne vždy stejně se dařilo konferenciérům. Proč? Příčinu jsem odhalil, až když jsem měl možnost nahlédnout i za scénu.

Se zákulisím Pražského jarmarku a organizační prací lidí kolem něj jsem se dostal do styku v pondělí a ve středu. Pravda, již o něco dříve, když jsem si před zahájením vytiskl z webu program. Ba ještě dříve, když jsem sháněl organizační pokyny pro italský soubor, který měl cestou ze strakonického dudáckého festivalu v rámci návštěvy Prahy na Jarmarku v pondělí večer vystoupit (a protože jsem jim zajišťoval turistický program, potřeboval jsem ho již předem s vystoupením skloubit). Na středu jsem pak přislíbil odbornou pomoc svému příteli, který měl za úkol konferovat po dva dny odpolední a večerní bloky, a nabídl se mi tak ještě jiný úhel pohledu.

To, že pro oko diváka vše fungovalo v zásadě bezchybně, svědčí o vysokém nasazení pracovníků štábu v zákulisí. Přesto mi dovolte v odrážkách poodhalit několik drobných problémů, které by se měly do budoucího ročníku dořešit (nelze přeci odhlédnout od faktu, že FoS jako pořadatel či spolupořadatel 50 velkých festivalů má dostatek zkušeností na to, aby mouchy vychytal):

o Je nepříjemné, jestliže se v programu objeví pravopisné chyby v názvech souborů, či jejich neúplné názvy. Účinkující to mohou chápat jako nedostatek úcty, divákovi to ztěžuje orientaci. Vůbec by prospěl nějaký tištěný programový leták na rozdávání!

o Nevím, jak to bylo s průvodci a tlumočníky souborů. "Můj" soubor neměl nikoho. Prosím, zaskočil jsem a obě funkce suploval já, byť jsem k tomu nebyl dostatečně vybaven informacemi organizačního rázu - členem štábu jsem nebyl. To festival Praha - srdce národů dává ke každému souboru raději dva lidi, kteří vědí, kde, kdy a co je třeba (Praha je příliš velká a ukázalo se, že jediný průvodce nemůže sám vše stačit, a nechce-li soubor opustit, nestíhá třeba porady na štábu či řešení jiných akutních problémů). Druhým faktem je, že jsem nepostřehl, že by byli průvodci - tlumočníci před vystoupením k dispozici konferenciérům k upřesnění programu a doplnění informací o souboru.

o Když jsme u konferenciérů, tak kromě zmíněných chybných názvů souborů byly velmi nedostatečné i ostatní podklady, které o souborech předem dostali. O to víc by bylo zapotřebí, aby si mohli informace přes průvodce nebo tlumočníka upřesnit a doplnit! Jinak jim nezbývá, než mlátit prázdnou slámu, a to je nezáviděníhodná situace!

o Určitě by nebylo na škodu, kdyby se nějaký významný představitel FoS ČR ujal protokolu. Především zahraničním souborům, ale vlastně i našim, by bylo příjemné, kdyby je někdo přivítal, podal jim ruku, resp. jim za vystoupení poděkoval. Už proto, že nebylo možné, aby se vedoucí souborů sešli a zúčastnili slavnostního zahájení, čtvrteční recepce nebo oficiálního závěru, jelikož najížděli i odjížděli postupně a žádný z nich neabsolvoval akci celou.

o Určitou rigidnost organizátorů, nezbytnou jistě pro bezchybný chod takovéto náročné akce, by měla doplnit i větší operativnost. Byl jsem u toho, když např. Jánošíček ze Svitu žádal o možnost rozdělit svůj půlhodinový blok na dvě části. S tím, aby jedno číslo vložil jiný z připravených souborů. Požadavek byl však kategoricky odmítnut. Nebýt pohotové nabídky Brazilky Camilly, že se převleče a odtančí v pauze sedm minut na reprodukovanou hudbu, nejspíše by u neochoty vyřešit problém Jánošíčku zcela zbytečně zůstalo.

o Objektivně velice komplikovaná je v centru Prahy otázka příjezdu autobusů se soubory co nejblíže k jevišti, resp. šatnám. Přesto, nebo právě proto, je nemyslitelné nemít tyto záležitosti "ošetřeny" co možná nejlépe. Ono projíždět více jak kilometr zákazem vjezdu pro autobusy bez nějaké orazítkované povolenky, potom půl hodiny stát v zákazu a vykládat (nakládat) a přenášet kroje, nástroje a rekvizity mezi autobusem a 300 m vzdálenými šatnami za běžného provozu, a přitom to vše nechat jen na odvaze řidičů, se mi zdá nejnedomyšlenějším bodem přípravy akce. Můj soubor na to při odjezdu doplatil pokutou. Připočtu-li poplatky za parkovné na nejbližším legálním parkovišti na vltavské náplavce, vyšlo je to vystoupení poměrně draho.

o Nevím přesně, jak to bylo s pitným režimem pro účinkující, ale vidět povalovat se balíky s vodami bezprostředně vedle baterie TOIek (suchých záchodků) za scénou mi připadalo jako ta nejhorší vizitka vztahu nás Čechů k hygieně i kultuře obecně.

Časem se jistě podaří Jarmark optimalizovat. Podle mého soudu by bylo např. praktičtější (z hlediska samotných koleček, ale i pro pražské diváky, kteří stejně o víkendu Prahu spíše opouštějí, v neposlední řadě pak též kvůli náročnosti této akce, která bezprostředně předchází stěžejní události FoSu - luhačovickému dětskému festivalu Písní a tancem) omezit program pouze na všední dny od pondělí do pátku, a dokonce možná jen na odpolední a večerní bloky. Nakonec se ukázalo, že právě ve všední dny bylo od 16.30 hod. nejvíce diváků! Proto bych se přimlouval i za řadu či dvě laviček navíc, aby nemusely desítky i stovky diváků při sledování programu stát. Ani účinkující by jistě nepohrdli pár lavičkami za scénou!

Neznám průběh vyjednávání co nejlepších podmínek v přípravném období, ale se scénou sousedí budova Filozofické fakulty v Celetné s východem i na Ovocný trh - tam je dostupná řada učeben (využitelných jako improvizované šatny), včetně hygienických zařízení. Jsem také přesvědčen, že i přes veškeré obtíže se bude Pražský jarmark muset za každou cenu dopracovat k nějakým povolenkám pro vjezd autobusů na nezbytnou dobu, stejně jako k bezplatnému parkování po dobu mezi vyložením a naložením před a po programu - třeba na volné ploše na Letné, mimo pronajatá placená parkoviště.

Ale myslím, že organizátoři sami mají vlastních postřehů nejvíce, nakonec plných osm dní nesli realizaci Jarmarku na svých bedrech od rána do večera. Ba co víc. Právě oni mohou nejlépe porovnat, kde vznikala pnutí mezi akcí tak, jak byla naplánována na papíře, a jejím výsledným reálným průběhem.

Závěrem bych však chtěl ještě jednou a opravdu důrazně celou akci vyzdvihnout jako úspěšné vykročení k založení nové tradice, která by mohla dát pražské letní kulturní sezóně krásný folklorní rámec - v květnu by začínala již zaběhnutým festivalem Praha - srdce národů, závěr by pak tvořil Pražský jarmark. Oba festivaly by se tak nejen vhodně doplňovaly, ale i obohacovaly a podněcovaly tím, jak by se vzájemně pobízely k posouvání laťky umělecké i organizační kvality vzhůru.

A tak ještě jednou - dík za úspěšnou akci! Ať žije (kéž spatří světlo světa) tentokrát již doopravdy první Pražský jarmark 2005.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti