...ale mí Pražané mi nerozumějí, mohl by si postesknout Vojenský umělecký soubor Ondráš po třech svých vystoupeních, která se uskutečnila v rámci Folklorního léta ve Smetanově síni pražského Obecního domu. Dvě první se uskutečnila 20. a 21. července t. r. v rámci cyklu představení, který byl odstartován již 11. a 12. června na festivalu Rožnovská valaška a celý byl věnován oslavám 50. výročí založení souboru Jánošík (Ondráš).

V Praze se v úterním červencovém programu Ondráš představil svým celosouborovým pořadem Naše kořeny, tradičně poskládaným z nejlepších čísel, vzniklých v období, kdy v čele souboru stojí tandem Jurášek - Komárek. Ve středu pak byly jako hosté do komponovaného programu přizvány plzeňská Mladina a uherskohradišťský Kunovjan. Nemnoha divákům se tak nabídlo srovnání přístupů ke zpracování folklorního materiálu v těchto třech špičkových tělesech. Oba pořady pak byly příjemným povyražením v prázdninově zlenivělé atmosféře vylidněné Prahy.

Ovšem pravým a mezi folkloristy a přáteli Ondráše netrpělivě očekávaným vyvrcholením trojice pražských vystoupení byla zářijová premiéra lidového tanečního divadla na motivy pohádky Čert a Káča, nazvaného Čertovinky. Co čert nechtěl - připadla na slunečnou sobotu počínajícího babího léta, a to Pražáci velkoměsto také houfně opouštějí. Ale kdo víkendový výlet oželel a 18. září do Obecního domu přišel, nelitoval. Bohovské divadlo! No, patřilo by se spíš říci čertovsky pěkné!

Ale pozor, žádné hádky... Právě teď, na čásek krátký, pozveme vás do pohádky, to bylo to jediné, co jsem si přečetl z prográmku k představení. Protože jsem už v období příprav o projektu sem tam něco slyšel, nechtěl jsem sledovat jednotlivé obrazy podle jejich názvů a autorů, kteří jsou pod nimi podepsáni. Zcela záměrně jsem na sebe nechával působit celou tu čertovskou suitu jenom tak, jak mi plynula před očima, jak mi zněla v uších. Nakonec jde přeci o pohádku, a tak jsem se chtěl přesvědčit, že ve mně "někde ještě stále tluče dětské srdíčko".

A chcete vědět, jak to dopadlo? No přeci zazvonil zvonec a pohádky byl konec. A dojem? Úžasný! Když jsem si - již doma - pročítal program, žasnul jsem ještě více. To se mi totiž začala rozkrývat geniální práce, kterou početný a různodorodý tým autorů odvedl tak, že vzniklo dílko kompaktní, motivicky přebohaté, hýřící nápady a jiskřivým humorem. Najednou se mi v hlavě poskládal soupis jednotlivých ingrediencí, z nichž jsou Čertovinky umíseny. Protože, když se spojí rukopisy takových osobností i mladých talentů, jako jsou mezi choreografy David Pavlíček, Martin Pacek, Martin Rezek, Honza Malík, Martin Krajňák a Rudolf Danajovič nebo mezi hudebními upravovateli Milan Puklický, Zdeněk Vejvoda, Martin Kovář, Pavel Šupina, Antonín Špaček, Petr Číhal či Štěpánka Baboráková, když se ty rukopisy dokonale poskládají, aby se doplňovaly, když se to navíc vše "ukočíruje, aby nikdo netrčel" (díky Martinu Packovi, Davidu Pavlíčkovi a Čendovi Komárkovi), a přitom zůstal stále čitelný a svůj, když k tomu nakonec ještě kdosi má tak dokonalou výtvarnou vizi pro každý jednotlivý obraz i celek (asi práce úplně všech dohromady), nu a když se ke všemu to celé dohromady svěří do rukou vynikajícím muzikantům, tanečníkům, hercům a technikům, kterými Ondráš disponuje, pak je to opravdu to pravé ořechové.

Víc neprozradím, protože o tomto představení si nelze učinit věrohodný obrázek z žádné psané recenze, musíte si v kalendáři akcí souboru Ondráš najít některou jeho reprízu, rozjet se na ni a nechat se jí očarovat! Jen mi je líto malého počtu diváků. Ale vem to čert! Protože přece:

Brno je zlatá loď, na Ondráše v Brně choď..., hodilo by se parafrázovat populární evergreen týden po pražské premiéře Čertovinek, kdy dospěly oslavy padesátin souboru k vrcholu "nejvrcholovatějšímu". Protože tam, jak jsem si už mnohokrát ověřil, patří návštěvy folklorních událostí k dobrému tónu, a za Ondrášem tam navíc při podobných příležitostech přijíždí početná "družina" slovenských, valašských a slováckých zbojníků, kteří v éře Jánošíku a později Ondráše do jeho řad rukovali, a město pod Špilberkem se jim tak na čas stávalo druhým domovem. To by v tom byl čert, aby v Brně na Ondráše nepraskalo Mahenovo i Janáčkovo divadlo ve švech! A tak, kdo se neváhal o víkendu 24. až 26. září 2004 na oslavy do moravské metropole z větších i menších dálav vypravit, Ondráš se mu odměnil opravdu měrou vrchovatou.

Nabídka byla přehojná, jak se na takového zbojníka, který přece má dukáty rozhazovat plnými hrstmi, sluší a patří. Každý si mohl nějaký ten dukátek po Brně posbírat.

První dukát do měšce získal každý, kdo stihl dorazit do Mahenova divadla již v pátek odpoledne, a stal se tak svědkem dalšího z hudebních počinů Orchestru lidových nástrojů VUS Ondráš a jeho hostů - premiéry koncertu Z Čech až na konec světa aneb Všude dobře, doma nejlépe (17.00 hod.). Z hlediska hudebního by se dalo říci, že to byl pořad klenotnicový, protože byl vyšperkován tím nejlepším, co OLN a jeho hosté ve své virtuozitě dokáží. A tak jsme společně s nimi mohli "cestovat" z Čech na Moravu, Slovensko, do Polska, Rumunska i Maďarska, za španělskými Cikány nebo až do Ameriky. Co číslo, to perla na náhrdelníku, umocněná hosty Veronikou Malatincovou - Ulmanovou či Lenkou a Janou Gajdovými (zpěv), Josefem Kunešem (dudy a zpěv) a Pavlem Šporclem (jak jinak než housle). Vše bylo úžasné, ale něco skutečně překvapivé, nezapomenutelné. Třeba Cimbál valčík s cimbalistkou Martinou Krigovskou, rumunské motivy podle hry Anatola Ştefaneta se sametovou sólovou violou Aleše Smutného a ohromující proměny Pavla Šporcla v countryovém Oranžovém expresu, teskných Variacích na píseň Ondráš Rinaldo Oláha i cikánských melodiích Pabla de Sarasate.

Dukátem druhým byla sobotní brněnská premiéra Čertovinek v Janáčkově divadle (19.30 hod.). Opět mě nadchla a potvrdila tvůrčí kvality tohoto pořadu. Atmosféru představení, oproti pražskému, podtrhlo početné, živě reagující publikum i divadelní prostředí s lepším technickým parkem, než jaký je k dispozici v koncertní Smetanově síni, a tak si technici mohli dovolit popustit uzdu fantazii a doslova kouzlit s nejrůznějšími pekelnými efekty.

Třetí z dukátů nalezli ti, kteří navštívili Klub 24 ve Šefánikově ulici 53, aby si prohlédli výstavu Kníže kultury v Armádě České republiky, připravenou profesionálně Agenturou vojenských informačních služeb MO ČR a doplněnou několika panely nejrůznějších "rodinných" fotografií z archívů Ondráše tak, aby se našli pokud možno všichni z velké zbojnické rodiny (otevřena byla od 3. do 30. 9. 2004). Komu by se snad zdálo přirovnání zbojníka s knížetem až příliš nadnesené, po shlédnutí výstavy musel připustit, že souboru Jánošík/Ondráš toto metaforické vyjádření výsadnosti jeho postavení na naší folklorní a umělecké scéně náleží právem. Návštěvník si navíc mohl v klidu zalistovat historickými i současnými kronikami souboru, pustit si různé videozáznamy i nahlédnout do atmosféry zahraničních cest Ondráše třeba až do Ameriky nebo Japonska. Vše bylo krásné a zajímavé, jen by bylo třeba nechat si na výstavu ne dvě hodiny, ale nejméně dva dny. Odcházel jsem spokojen a příjemně naladěn, s úsměvem jsem pak AVISu prominul, že hned na úvodním panelu se v nadpisech objevila "e" v názvech Detva a Terchová korunovaná krásným českým háčkem. Jako by tím chtěl někdo mile naznačit, že Ondráš je přece knížetem kultury Armády České republiky.

S dukáty se pak roztrhl pytel v neděli po poledni v Moravské chalupě interhotelu Voroněž na slavnostním společenském setkání. Proměnily se v hostinu vpravdě knížecí. Vše šlo rovnou do ledvin, řekl by Kája Mařík. Pochopitelně se znovu probíralo, co koho nejvíce za uplynulé dva dny zaujalo, ale i jen tak po kamarádsku pokecalo o životě, anebo pozpívalo s muzikou. Vždyť padesátiletá historie souboru zasela semínka pevných přátelství a nezapomenutelných vzpomínek do srdcí tolika lidiček tolika generací po celém Česku i Slovensku, v paměti uvízlo tolik společných písniček! Tak bodejť by nebylo o čem hovořit. A proč si - dočerta - před muzikou nerozkázat: A hraj!.

Gratuluji, Ondráši, a zase někdy příště! A na Pražáky se nečerti, žijí v permanentním shonu, na pohádky už mnozí zapomněli. A krásu, tu častěji hledají v nákupních metropolích. Ale to je jejich peklo!

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti