Hudebník, upravovatel, dramaturg, organizátor, autor pořadů. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Zlíně studoval jazyky, Estetiku a etnografii na Filozofické fakultě MU v Brně. Studium (1946-1951) opustil před jeho dokončením a nastoupil do Čs. Rozhlasu v Brně (1951), kde založil redakci lidové písně a hudby. V letech 1952-1967 působil jako umělecký vedoucí a dramaturg BROLNu. Vedle zaměstnání vystudoval teorii skladby a lidovou tvořivost na JAMU v Brně (1953-1958). Od roku 1967 byl ředitelem Čs. Rozhlasu v Brně. Po nuceném odchodu v roce 1970 pracoval jako metodik Ústředního výboru Svazu Cikánů-Romů (do r. 1973) a programový pracovník OKVS Brno I (do r. 1982), v letech 1972-1975 také přednášel o lidové písni na brněnské konzervatoři. Od roku 1982 až do odchodu do důchodu v roce 1992 byl dramaturgem hudebního vysílání Čs. Televize Brno.

V roce 1946 založil společně s V. Melounem cimbálovou muziku Valašského krúžku v Brně, vedl ji, hrál na housle, violu, basu a později na cimbál. V letech 1950-1952 byl uměleckým vedoucím Moravského souboru lidových písní a tanců, jehož byl i zakladatelem. Po nástupu do rozhlasu vypracoval spolu s Dušanem Holým koncepci vzniku a činnosti BROLNu a stal se jeho uměleckým vedoucím a dramaturgem. Po odchodu z rozhlasu založil klub přátel lidového umění (1973). Od roku 1958 je spolupracovníkem vedení dětského souboru Javorníček a v r. 1976 se stal uměleckým vedoucím vojenského souboru Janošík (od r. 1993 VUS Ondráš). Již během studií sbíral lidové písně na Valašsku, Lašsku, posléze na Slovácku a Slovensku. Při svých výzkumech pořizoval zvukové záznamy zpěváků, muzikantů a vypravěčů. Jako hudební skladatel se zaměřil především na úpravy lidových písní a taneční kompozice (např. Svatba na moravskoslovenském pomezí, Vandrovali hudci, Svatební veselí a Primášovy noty). Publikoval řadu článků a studií v Národopisných aktualitách, Lidové tvořivosti, Folkloru aj. Jako upravovatel a dramaturg se podílel na vydání více než 30 LP,CD a MC (např. Cimbál hraje prim, Moravské vánoce, Žijí v písni, Kouzlo písně, Cikánský pláč, Píseň písni ustýlá, Muzikanti co děláte, a další). Jako hudební režisér a scénárista spolupracoval na řadě rozhlasových a zejména televizních pořadů věnovaných folkloru a folklorismu (např. Písně domova, Muzikanti, hrajte, Zazpívej slavíčku, Setkání se sousedy, medailony muzikantských rodin a další). Pro folklorní soubory připravil zpěvník Písně z brněnska (1979). Je dlouholetým autorem pořadů a členem programové rady MFF ve Strážnici, od roku 1996 pracuje v senátu festivalu. Významným způsobem zasáhl do poválečného vývoje folklorního hnutí na Moravě. /M.Z./

†
Poslední rozloučení s panem Juráškem se koná v pátek 25. března. 2005 ve 12,30 hod. v obřadní síni brněnského krematoria.

Když jsem počátkem března ve svém proslovu na závěr oblastní přehlídky dětských zpěváčků lidových písní v Mikulově dětem i rodičům připomněl slova a myšlenky předsedy poroty celostátní soutěže Zpěváček Jaroslava Juráška o tom, že : "...zpívání je jedna z nejpěknějších dětských her na světě, povzbuzuje a bystří mysl, lahodí uchu i srdci, těší i toho nejmenšího rytmem, ať už skrytým nebo zjevným, a přistoupí-li k tomu soutěž, přibude i příjemné vzrušení", netušil jsem, že tento úžasný znalec a propagátor lidové písně, hudby a lidové kultury všeobecně, nás všechny navždy opustí za necelé dva týdny ve věku nedožitých osmdesáti let.
Nečekaná zpráva o úmrtí Jaroslava Juráška (25. 9. 1925 - 15. 3. 2005) mne osobně velmi zasáhla. Jaroslav Jurášek byl jedním z těch, od nichž jsem se mnohému přiučil, s nímž jsem rád spolupracoval a který byl mým dobrým rádcem a dlouholetým kolegou. Známé jsou jeho životní osudy, připomínány budou jeho umělecké cesty a činnosti. Ve své vzpomínce na tohoto opravdového odborníka v oboru etnomuzikologie a etnografie bych rád připomněl skutečnost, že vždy měl svými názory i činy (na rozdíl od mnohých jiných svých akademických kolegů) velmi blízko k problematice umělecké činnosti folklorních souborů a muzik a osobně se zasazoval o jejich rozvoj, umělecký růst i propagaci. Z vlastních souborových zkušeností chápal jejich problémy umělecké, výchovné i existenční a rozuměl jim.
Poprvé jsem se s ním setkal jako student vysoké školy během řady folklorních večerů, které pořádal v centru Brna v rámci "Klubu přátel lidového umění". Spolu s dalšími vysokoškolskými i středoškolskými studenty a přáteli jsme zde byli jeho dramaturgickým přičiněním seznamováni s různými cimbálovými kapelami a muzikanty, věhlasnými primáši i z obrazovek nebo rozhlasu známými zpěváky lidových písní. Blíže jsem se s J. Juráškem, jeho názory a stanovisky seznámil později ve Strážnici, kde se jako člen programové rady a pracovník České televize Brno několik let staral o pravidelná "živá" televizní vysílání z MFF Strážnice, do nichž mne léta zapojoval na pozici režiséra pořadu. Ve své práci a přípravě pořadů byl nejen velkorysý a důkladný, ale také poctivý a ve svých sděleních a úsudcích velmi přímý, kvalifikovaně přesný, v případě potřeby též přísný a nesmlouvavý. Obdivoval jsem jeho klid, který všechny jeho spolupracovníky i účinkující např. ve složitých a stresových podmínkách přímého televizního přenosu, posiloval.
Naše spolupráce se rozvíjela také v následujících letech. Ochotně a nezištně se zapojil jako redakční spolupracovník časopisu Folklor do činnosti odborného recenzenta vydávaných zvukových nosičů folkloru. O nich léta psal zásadní, uznalé i kritické články. Výrazně Folklornímu sdružení ČR pomáhal jako člen a později předseda poroty Celostátní soutěže Zpěváček v podpoře a rozvoji dětského lidového zpívání, s nímž měl mnohaleté zkušenosti nejen z brněnského studia Českého rozhlasu, ale také z tamního studia České televize. Společně se soutěžícími dětmi a jejich rodiči jsem vnímal jeho úsměv a laskavá slova jako povzbuzení, dodávající malým nezkušeným interpretům tolik potřebné odvahy a kuráže.

Hudebník, dramaturg, autor pořadů, režisér, umělecký vedoucí i skladatel Jaroslav Jurášek byl mně i všem ostatním opravdovým přítelem. Dovedl odhadnout míru potřeby pomoci a podpory. V pravý čas povzbudil, poradil, podal pomocnou ruku, v názorové při se nejednou zastal mladších kolegů. V přístupu k dětem a mládeži byl jejich velkým kamarádem. Poznal talenty a dovedl jejich nadání rozvíjet, pěstovat a delší časovou spoluprací šlechtit. Děti, kolegové, kamarádi i široká veřejnost v něm ztrácí člověka, který celý svůj život zasvětil lidové písni a hudbě. Dokladem toho ať je následující a určitě neúplný výčet jeho životních zastavení: Valašský krúžek Brno (vedoucí cimbálové muziky 1946-1950), Moravský soubor písní a tanců (umělecký vedoucí v letech 1950-1952), Český rozhlas Brno (redaktor od roku 1951, ředitel v letech 1967-1970), Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (zakladatel, umělecký vedoucí a dramaturg v letech 1952-1967), Ústřední výbor svazu Cikánů (metodik 1970-1973), Klub přátel lidového umění (od roku 1973), soubor Jánošík (umělecký vedoucí v letech 1976-1993), MFF Strážnice (autor pořadů a člen Programové rady MFF v letech 1951, 1958-1968, 1976-1995, člen Senátu programové rady v letech 1996-2005), VUS Ondráš (umělecký vedoucí 1993-2005), časopis Folklor (redakční spolupracovník 1995-2005), soutěž Zpěváček (člen poroty od roku 2001, předseda 2002-2004).

Po té smutné zprávě nám v uších stále zní jedna z nejoblíbenějších valašských písní Cardy Juráška "Přes Javorníčky, štyry chodníčky...", při které vzpomínáme...

Všichni známe J. Juráška jako zdatného muzikanta. Málokdo ho asi zažil jako tanečníka. My ano. V roce 1950 jsme byli s "Moravským souborem písní a tanců" na zájezdu v tehdejším SSSR. Tam Carda nejen hrál na cimbál, ale i tančil - především své oblíbené kúlané. A těch valašských písniček co nás cestou naučil. Dodnes máme jejich tak široký repertoár, že zdatně sekundujeme i domorodcům.
Léta běžela. S Cardou jsme se setkávali v porotách, na festivalech a naposledy také v brněnském souboru "Ondráš". Byl nedílnou součástí našeho folklorního života. A tak také zůstane.
J. Jurášek zanechal pro nás za sebou řadu odborných prací, článků, zpěvníků a hudebních úprav i hudebních nosičů, zanechal dílo, které jistě zhodnotí okruh odborníků. Ale v nás zanechal, a to je neméně významné, nejen nezapomenutelné vzpomínky, ale i optimismus a milé přátelství. Vydrželo nám přes půl století.
A tak tedy, milý Cardo, žádné tesknění. Zanotujeme si Tvoje oblíbené "Zlámalo sa ně plužné kolečko..." a doufáme, že si k tomu tam nahoře i zatančíš. Určitě nebudeš sám. Možná, že tam u vás už funguje zcela bezkonkurenční soubor Old stars.

Zpráva o odchodu mého letitého, ba možno říci, celoživotního kamaráda Jaroslava "Cardy" Juráška do folklorního nebe mne opravdu krutě zasáhla. Vždyť jsme se s Cardou znali prakticky od roku 1938, kdy jsme se stali spolužáky na Spolkovém reálném gymnáziu ve Zlíně, kde jsme několik let dokonce seděli ve třídě vedle sebe v první lavici, tehdy zvané "prezidentská lóže". Takže jsme si už v protektorátní době - byli jsme maturitní ročník 1944 - byli velice blízcí.
Kromě jiného též z důvodu, že nás již v té době sbližovala společná láska k lidovým písním, hudbě i tancům. V tomto směru nás inspiroval zejména zpěv Jožky Severina a Božky Šebetovské, který v té době pravidelně zazníval ve vysílání brněnského rozhlasu. A netrvalo dlouho a my jsme se s Cardou a několika dalšími spolužáky - např. s Dušanem Lebedou ad. - dali též do zpívání zejména slováckých písní, které tehdy byly i v našem kraji nejznámějšími. Zpívali jsme je sice buďto a capella nebo jen s klavírním nebo kytarovým doprovodem, ale zpívali jsme je rádi. Na tomto našem nadšeném přístupu k moravské lidové hudební tradici se nesporně podílela i skutečnost, že vše se to konalo v historických podmínkách nacistické okupace naší vlasti, kdy tradiční lidová píseň byla pro nás jedním ze symbolů a projevů naší národní svébytnosti a hrdosti.
A přišel rok 1945 - konec 2. světové války a osvobození naší vlasti od nacistů - a po něm následoval rok 1946, kdy se ve Strážnici konaly "I. celostátní národopisné slavnosti", na nichž jsme s Cardou už nemohli chybět. A tak jsme kterými den začátkem července poprvé, avšak nikoliv naposled pěšky šlapali od vlaku ze stanice Bzenec - Přívoz do Strážnice za naším tradičním lidovým uměním, jehož jsme se stali nejen nadšenými obdivovateli, ale též oddanými a vlastně celoživotními propagátory a služebníky.
Kromě poznávání našeho přebohatého písňového pokladu jsme se v průběhu slavností osobně seznámili a nejčastěji v zahradním vinohrádku u strýce Obrtlíka nebo v Družstevním sklepě besedovali s tehdejšími vysokoškolskými národopisnými odborníky, jmenovitě s univerzitními profesory Karlem Chotkem a Antonínem Václavíkem. A rozhovory s nimi měly nakonec i zásadní vliv na náš budoucí život, tedy můj určitě a myslím, že i Cardův. Totiž tím, že jsme oba následně změnili druhé obory našeho univerzitního studia a namísto dosavadních cizích jazyků - u mne konkrétně angličtiny - jsme k hudební vědě přiřadili národopis; myslím, že by i Carda se mnou dodal "Zaplať pánbu!"
A po všech dojmech a zážitcích z I. strážnických národopisných slavností následovalo aktivní zapojení nás obou do folklorního hnutí. Zatím co Carda zakládal již v roce 1946 společně s Vladimírem Melounem cimbálovou muziku brněnského "Valašského krúžku", v níž podle potřeby hrával na všechny smyčcové nástroje a později i na cimbál, já jsem po návratu ze Strážnice inicioval a spoluzakládal cimbálovou muziku v rodných Malenovicích nad Dřevnicí, která se stala základem zdejšího "Valašského krúžku" a po návratu do Prahy jsem v tomtéž roce vyhledal zdejší "Slovácký krúžek", v jehož muzice jsem několik roků hrával na basu.
V následujících letech Carda založil v Brně "Moravský soubor lidových písní a tanců" stal se spoluzakladatelem a uměleckým vedoucím "Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů" (BROLN), v roce 1973 založil v Brně "Klub přátel lidového umění" a od roku 1976 působil jako umělecký vedoucí brněnského vojenského souboru "Jánošík" (od roku 1993 VUS "Ondráš").
Naše cesty se nerozešly ani tehdy, když mne někdy na rozmezí let 1947 - 1948 spolukoleják František Bonuš přizval k výpomoci na místo korepetitora do právě zakládaného pražského "Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka", kde jsem poté působil jako vedoucí a basista malé české muziky, kterou na počátku tvořila hudecká sekce muziky pražského "Slováckého krúžku". Při počátečních zahraničních zájezdech "Vycpálkovců" - např. do Belgie (roku 1949) a do SSSR (1950) - nám pomáhal také Carda s muzikanty (Vl. Meloun, "Patrik") a zpěvačkami (např. Jiřinka Mikulenková) brněnského "Valašského krúžku" ve valašských programových číslech souboru. Pak pro nás oba následovalo více než půlstoletí s lidovou písní, tancem a hudbou na všech našich různých životních štacích...
Stále jsme však zůstávali v osobním přátelském kontaktu především díky Strážnici, která byla naším společným osudem. Dokazuje to i to, že Carda - kromě jiného, např. autorstvím desítek strážnických pořadů - se Strážnicí spolupracoval jako člen Programové rady dvacet dva festivalových ročníků, a že oba jsme byli členy Senátu Programové rady MFF od jeho založení v roce 1996. Strážnickému festivalu jsme byli oba za to všechno velice vděčni.

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti