"Čertovinky" však nejsou pouhým přepisem pohádky. Kdo čeká notoricky známý příběh, bude snad mile překvapen. Nebyl by to přeci "Ondráš", kdyby nevyužil možnosti inovací. "Čertovinky" se snaží jít jednoduše dál. Nenásilně přiblížit folklorní motivy i divákům orientovaným jiným uměleckým směrem.

Měl jsem tu možnost stát se na "krátkou" chvíli jedním z dvojice pohádkových čertovských rarášků, vykutálených umazanců, či chcete-li rohatých zlomyslníků, kteří sledují život z pro lidi "neviditelného prostoru", a pečlivě zapisují člověčí poklesky do velké knihy hříchů... tu a tam něco přičarují nebo odčarují... a občas i nožku někomu nezbedně nastaví.

Měl jsem i tu možnost vidět jednotlivé pohádkové postavy malinko jinak, civilněji. Každý z nich dal té své originální duši, život a srdce. Kolem se míhali pyšná Káča, urostlý čert, příjemný hostinský, pomlouvačné klebetnice, smutný ovčák, fešák Lucifer, milé ovečky, poťouchlí čertíci a mnohé další bytosti. Propojením jejich vzájemných osudů se pak pod režijním dohledem Martina Packa skutečně odehrával příběh. Pohádka nabitá energií, plná tance, zpěvu, výtečné muziky, humoru i čertovinek. Divák při pohledu na scénu mnohdy ani nestačil postřehnout vše, co se před ním odehrává. Jako v životě, chvíli nedáváš pozor a je to nenávratně pryč, už to nevrátíš.

U "Čertovinek" však tohle neplatí. Je to přeci pohádka a na tu se dá dívat znova a znova. Kdo ji ještě neviděl, musí rozhodně přijít. A kdo ji už viděl, měl by pro jistotu přijít ještě jednou. Co když mu uteklo něco podstatného? Třeba nějaká ta čertovinka.