HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA UVODNI STRANAPO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY

VYHLEDÁVÁNÍ
Vyhledávací centrum
Encyklopedie FoS
DNY TRADIČNÍ KULTURY
O dnech Tradiční kultury
Idea a význam projektu
Zprávy a články
KALENDÁŘ AKCÍ
Kalendář Tradiční kultury
Kalendář folklorních akcí
Kalendář folklorních festivalů
Kalendář C.I.O.F.F.
Kalendář I.O.V.
PARTNEŘI PROJEKTU
Folklorní sdružení ČR
Národné osvetové centrum
Folklórna únia Slovenska
Nógrád Megyei Kozmuvelodési es Turisztikai Intézet
Národní ústav lidové kultury
Valašské muzeum v přírodě
Obec Slováků v ČR
Legnické centrum kultury
VÍTEJTE V ČESKU
O české republice
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Gastronomické speciality
VÍTEJTE NA SLOVENSKU
O Slovenské republice
VÍTEJTE V POLSKU
O Polské republice
VÍTEJTE V MAĎARSKU
O Maďarsku
PARTNEŘI DTK
FOLKLORNÍ SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY


 
 

Tradice pod tíhou demokracie

Na okraj postavení a kultury menšin, Polemika z časopisu Folklor č.2/2005
Když se řekne demokracie, člověku se - aniž by musel dlouze přemýšlet - v hlavě vybaví některé její základní atributy, mezi které nesporně patří svoboda a rasová rovnost, kulturní a náboženská tolerance, solidarita, uznání práv menšin a etnik... Tak nějak to po celý život cítím i já sám. Teprve v posledních dvou letech začíná má víra k demokracii doznávat vážných trhlin. Zejména co se týče jejího vztahu k tradicím, tolerance k jejich různorodosti, rovnosti práv většiny a menšin. A co mě děsí je, že se ten problém nevyhýbá ani Evropě a Evropské unii.
Poprvé jsem si všiml toho, co se mi chce pojmenovat jako "demokratický paradox", před dvěma lety. V Mladé frontě Dnes byla před vánocemi zveřejněna zpráva, že v jedné australské školce ředitelka zakázala tradiční nadílku s návštěvou Santa Clause, protože část dětí je z jiných než z křesťanských rodin a mohly by dojít citové újmy. Bylo mi těch dětí líto. Těch křesťanských, že je ukracují o voňavé kouzlo vánoc, které se přeci nemá projevovat jen doma za zavřenými dveřmi, ale i na ulici, ve školce či škole, v obchodě. A těchnekřesťanských proto, že ještě žádnému děcku nikde na světě neuškodilo, když je někdo pohladil a dal mu čokoládu, byť to byl divný dědek celý v červeném. Ale brzy jsem na to zapomněl. Země klokanů je přeci jenom daleko, a myslel jsem si, že to byl jen ojedinělý výstřelek.

Rok 2004 mě ale donutil si na tuto informaci vzpomenout znovu. Nejdřív to zjara byl kontroverzní francouzský zákon o zákazu zdůrazňování náboženských symbolů ve veřejných školách - žádné kříže a křížky, ale ani žádné jarmulky, turbany nebo šátky na hlavě. A sankce za porušení? Vyloučení ze školy! Pak v předvánočním období hrozil trest i jednomu francouzskému učiteli. Rozdal totiž na Mikuláše žákům ve třídě čokoládové figurkyMikuláše, a ten, jak by také ne, měl na mitře a hábitu kříž. Naštěstí ředitel odhalil přestupek včas a figurky se podařilo vysbírat, místo nich pak děti dostaly neutrální čokoládová kolečka. Na jednom severoitalském lyceu zakázal ředitel konání tradičních betlémských her, jejichž nastudování a uvádění patří od nepaměti ke studentským vánočním tradicím na italských školách. Důvod? Stále větší podíl školáků tvoří imigranti z nekřesťanských zemí. Studenti se museli odvolat až k ministryni školství. V jednom washingtonském hotelu došlo k pobouření mezi hosty, když v průběhu adventu z ničeho nic zmizel ze vstupní haly vánoční strom a zmlkly koledy. Hoteliér usoudil, že by to mohlo vyvolávat nelibé pocity u případných hostů - jinověrců. Asi to nebyl jediný případ, protože v Americe již vznikla "Liga na ochranu práva většiny na dodržování vlastních tradic".

Zdá se mi, že se někde stala chyba, protože právě takováto, jen zdánlivě demokratická, zato zjevně neomalená opatření, která se chtějí tvářit, jako by kulturní a náboženské rozdíly neexistovaly a chtějí je zastřít, je naopak zdůrazňují, dávají jim hlubší význam, vytvářejí z nich nebezpečné symboly a časované bomby. Stejně tak protektorský vztah k menšinám a z něj plynoucí pozitivní diskriminace jsou dnes dováděny ad absurdum a příslušníci většiny (vyjma politické), aby se pomalu styděli se o svá práva hlásit či je dokonce prosazovat.

V hlavě se mi to hemží celou řadou příkladů i otázek, bylo by jich na úvahu velice dlouhou. Ale jako příklad si dovolím uvést třeba slovenské menšinové časopisy. Sám jsem Slovák, a tak se tím snad nedotknu citů nikoho ze slovenské menšiny, i kdyby měl jiný názor a nebude se mnou třeba souhlasit. Slovenských organizací působí v Česku více, a tak je přirozené, že existuje i několik časopisů (např. "Listy", "Korene", revue "Slovenské pohľady" aj.). Každý z těchto časopisů, porovnám-li to s naším časopisem "Folklor", dostává v rámci českých grantů dva až třikrát vyšší dotaci - právě proto, že jsou menšinové (členská základna těchto spolků však dohromady není ani poloviční, než je počet členů FoS ČR). Další prostředky mohou žádat a získat (a také získávají) z mateřské země, v tomto případě od "Generálního sekretariátu pro zahraniční Slováky". Uvědomme si ale, že menšinový časopis čte opravdu jen ona menšina a pro příslušníky většiny je v mnoha případech dokonce obtížně dostupný, ale hlavně pro své specializované zaměření pro ně nemá potřebnou výpovědní hodnotu. Zatímco k cílové skupině našeho časopisu "Folklor", také svým způsobem úzce zaměřeného, ovšem nikoli národnostně (má oborovou specializaci), patří stejně tak dobře soubory české, moravské a slezské, jako menšinové - slovenské, rusínské, polské, řecké či romské. To co platí o slovenských časopisech, platí pochopitelně i o slovenských souborech v Česku (např. "Limbora", "Šarvanci", "Púčik" aj.) - mohou se přihlásit do stejných grantových řízení, jako každý jiný soubor, ale mohou využít i prostředků na podporu menšin a hlásit se o dotace z mateřské země.

Vraťme se ale k tradicím. K těm národním, kulturním i náboženským. Většina měst dnešního vyspělého demokratického světa se stala multikulturními a multinacionálními metropolemi. To ovšem neznamená, že tam některá z kultur a národností netvoří zřetelnou většinu. V minulém století města jako Paříž, Londýn, Amsterodam, New York či San Francisco dokázala z onoho multikulturního kvasu a vzájemných vlivů náramně vytěžit. Dodnes muslimové v syrském Damašku respektují oslavy Vánoc v křesťanských čtvrtích. Dokonce se na ně těší, protože i Vánoce jsou v Sýrii státním svátkem, mají tedy volno a rádi se přidají k vánočnímu hodování. Chce snad jít jedenadvacáté století jinou cestou?

Zakážeme mikulášské či tříkrálové obchůzky, školní nadílky, vánoční výzdobu ve městech, veřejné prozpěvování koled či předvádění betlémských her na pouličních scénách, abychom nepopuzovali spoluobčany z minorit? Je ale v takovém případě únosné, aby se veřejně na jednom z pražských náměstí zahajovaly svátky chanuka veřejným rozsvěcováním chanukového svícnu? A teď, když máme před Velikonocemi, budeme snad trestat kluky, kteří budou pobíhat na Zelený čtvrtek s řehtačkami a klapačkami a honit Jidáše nebo se vydají na pondělní pomlázku? Mohl bych pokračovat slavnými letnicovými jízdami králů, hodovými průvody, vším, co se děje na veřejných prostranstvích a současně nepatří k tradicím menšin, jichž s námi obývá tuto zemi stále více...
Jaký je váš názor, vážení čtenáři, na tyto problémy? Máme se se svými obyčeji a tradicemi
zavírat opravdu jen za zdi svých příbytků? Nebylo by větším přínosem vzájemně své zvyky
poznávat a přitom je respektovat a tolerovat? Má být opravdu vše, co je veřejné, také duchovně a kulturně sterilní a nivelizované? Opravdu není jiná cesta, než propadnout univerzálnosti produkce masové kultury?

Viliam Dekan

DALŠÍ INFORMACE: Folklorní sdružení ČR
Zveřejněno 02.04.2005 v 15:44 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA