![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
|||||
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]()
|
Z lidové pokladnice II. Pomlázka...Jak jsme uvedli v prvním čísle, budou na pokračování uváděny v našem časopise staré zápisy o lidových zvycích v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Věříme, že Vás nejen poučí, ale také povedou k zamyšlení nad původem našich (dodnes dodržovaných) lidových tradic a k vyhledání zdroje a k jeho studiu.
Mezi nejstarší zmínky o velikonočních zvycích v našich krajích patří kázání Mistra Jana Husa, který čerpal ze starší zprávy německého kněze Konráda Waldhausera (zemřel roku 1369), jehož "Postily pražských studentů" (viz Zíbrt‚ Č.: Mistr Hus o pomlázce. Český lid 26, 1926, s. 286), považují badatelé na nejstarší doklad staročeské pomlázky. Ve svém velikonočním kázání M. Jan Hus v souladu s dobou napomínal věřící k dodržování povinnosti čistoty a cudnosti o velikonočních hodech slovy: A proto ženy druhý den po Velikonocích mrskají své manžely; třetí den naopak manželé manželky, a sice ráno v posteli pruty nebo rukama nebo pěstí. To se děje na znamení toho, že se mají navzájem napomínat, aby jeden od druhého v té době nevyžadoval ani plnění náležité manželské povinnosti. A tak ti, kteří mrskají druhé, říkají: Pomni hody!, čímž míní: A tak vy, ženy, mrskejte ráno pořádně své muže prutem, jestliže od vás vyžadují manželskou povinnost v těchto posvátných dnech.
Jako dílo neřesti a řádění bláznů viděl pomlázku v Praze roku 1610 italský lékař Guarinoni. Ve své zprávě líčí prodej barevných splétaných dlouhých prutů na pražských ulicích a náměstích. Uvádí, že každý mužský si ji prý koupí a kde potká prostého člověka, pannu nebo šlechtic ženu, tam je mrskají přes paže a ruce "pro velikonoční vajíčka nebo dokonce pro jejich čest". O velikonočním úterý byli dle zmíněného Itala mrskáni mládenci mladými ženami pro vejce a k jeho úžasu byly v ten den v pražských krčmách bujaré veřejné radovánky a zábavy, nejen tolerované, ale také prováděné i vrchností.
Jan Jeník, rytíř z Bratřic (1755-1848) o velikonočních zvycích sepsal: Hod slavný aneb Vzkříšení Páně. O těchto velikonočních svátcích chodívají již něco i vyrostlé děti na pomlázku. Oni mívají ze třech proutků s třemi pramínky zpletenou ratolest, z kteréhož pletení kousinky sukna rozličné barvy vykoukají a při konci téhož zpleteného prutu nahoře jest nastrčené vajíčko nebo z pentle udělaná mašlička. Do kterého příbytku vkročejí, prosejí o pomlázku, tj. o červené vejce říkajíc.
Hody, hody, doprovody, dejte nám vejce; - nemáte-li červený, dejte bílý, - slepička vám snese zase jiný. - Jiný ve svém koutku - na zeleném proutku. - Proutek se vám votočí, - pán korbel piva natočí. - Pán mele mouku - v bílém klobouku, - paní mele krupici - v chocholaté čepici. - Zabila máma slepici, - nenašla v ní pupku; - pantáta se rozhněval, - dal mamince šňupku.
Od možnějších obyvatelův dostávají několik krejcarů, červené vejce a kousek mazance. Od sprostnějšího lidu ale dává se jim vejce a kousek koláče.
Také podobně sepsané dobové zprávy podávají informace o pomlázce. Ta první je z Opočna na Rychnovsku z roku 1844: Co to bylo za radost, když jsme o Velikonocích s binovačkou neboli dynovačkou, jinde sic říkají s pomlázkou, na koledu chodili a pěkné verše odzpěvovali. Jaká to byla v ten čas naháňka o kulaté vejce, jaká to byla radost, když jsme si potom v pondělí, outerý, a v příští neděli vyšli na barviště, jinde to však jmenují kuliště, a naše vejce nejlíp běhaly. Tu bylo smlouvání: buď "Jiné dobré!" aneb "To tam!", tu veselého pokřikování "Kapucínku, běž napřed!", "Plchu, plchu!", "Žluvo, vyvři se!"
Druhá zpráva je z Podještědí z roku 1867 a o tehdejší pomlázce nám napoví následující: O pomlázce i v den, kdy se dobytek poprvé vyhání, šlehá se totiž mladý lid až do krve a při vyhánění dobytka polívá se ještě k tomu studenou vodou, aby zůstal po celé léto při práci čiperným. Celý den až pozdě do noci rozléhá se po vesnicích křik a smích. Hoši číhají na děvčata, děvčata na hochy, někdy až k rvačkám opravdivým.
Poslední informace z Valašska je z roku 1894. Zvyky velikonočního pondělí jsou v ní popisovány takto: V pondělí velikonoční je šmigrúst (mrskačka). Hoši šlehají karabáči, spletenými vrbovými halouzkami nebo březovými metličkami, děvčata, začež dostávají malovaná vejce nebo se častují koláči a kořalkou. Někde (jako na Hrozénkově) je obyčej, že chasníci polévají děvčata vodou, ano druhdy shazovali je do potoka, což nyní se zakazuje. Ale zdravo nezdravo, zákaz nezákaz, dyby edem vystrčila z chalupy paty - myslí a říkají si chlapci číhající "za uhlem".
Podle jazykovědců je pomlázka české slovo a historicky je doloženo od středověku. Patrně nejdříve bylo zapsáno ve formě slovesa (ve významu obyčeje šlehání). Podle husitského kněze Jana z Rokycan (1397-1471) pacholci s dívkami se pomlázejí a mrskají navzájem o velikonočních hodech. Z rukopisů známe další české středověké prameny z konce 14. století původem z duchovního prostředí, které velikonoční obyčej mrskání pruty popisují, ale nenazývají ho pomlázkou. Ani německy zaznamenané velikonoční šlehání v pražských ulicích zmíněného italského lékaře z roku 1610 název pomlázku neuvádí. Obecně se objevuje toto označení nejvýraznějšího velikonočního zvyku teprve v českých zápisech z venkovského prostředí 18. a 19. století.
Frolcová, V.: Velikonoce v české lidové kultuře. Vyšehrad 2001, s. 192 an.
František Synek DALŠÍ INFORMACE: Velikonoce v České republice Zveřejněno 05.04.2005 v 10:13 hodin ![]() součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ® |
|